Zánik domu Usherů
Edgar Allan Poe
ZÁNIK DOMU USHERŮ
Son cœur est un luth suspendu;
Sitôt qu’on le touche il résonne.
– De Béranger.
Jeho srdce je zavěšená loutna,
jen co se jí dotkneš, rozezní se. (pozn. překl.)
Celý ten pochmurný, temný a nehlučný podzimní den, kdy mraky visely tísnivě nízko na nebi, ubíral jsem se sám na koni neobyčejně smutným krajem, až jsem se konečně, když se už stmívalo, ocitl na dohled melancholického domu Usherů. Nevím, jak se to stalo – ale při prvním pohledu na budovu mi duši pronikl pocit nesnesitelné tísně. Říkám nesnesitelné, neboť ten pocit nezmírňoval žádný z těch napůl příjemných, protože poetických dojmů, s jakými mysl obvykle přijímá i ty nejpřísnější přírodní obrazy pustoty či hrůzy. Hleděl jsem na výjev před sebou – na samotný dům a prosté rysy krajiny kolem panství, na holé zdi, na prázdná okna podobná očím, na několik trsů bujné ostřice a na několik bílých kmenů zpráchnivělých stromů – s tak naprostou sklíčeností duše, jakou nemohu přirovnat k žádnému pozemskému pocitu výstižněji než k procitnutí hýřila ze snu po opiu – k trpkému návratu do všedního života, k ohavnému padání závoje. Byl to ledový chlad, klesání, svírání srdce – nevykoupená pustota myšlenek, kterou žádné podněty obrazotvornosti nedokázaly povznést k ničemu vznešenému. Co to bylo – zastavil jsem se, abych o tom přemýšlel – co to bylo, co mě tak zbavovalo sil při pohledu na dům Usherů? Byla to záhada naprosto neřešitelná. Nevěděl jsem si rady ani s mlhavými představami, které se na mě valily, zatímco jsem hloubal. Musel jsem se uchýlit k neuspokojivému závěru, že ačkoli bezpochyby existují seskupení zcela prostých přírodních předmětů, které mají moc takto na nás působit, rozbor této moci přece patří k úvahám, které přesahují naše chápání. Je možné, uvažoval jsem, že by stačilo jen jinak rozestavit jednotlivosti výjevu, podrobnosti obrazu, a jeho schopnost působit žalostným dojmem by se zmírnila, ba snad docela zanikla. Veden touto myšlenkou přitáhl jsem koni uzdu na příkrém břehu černého, přízračného jezírka, které se v nehybném lesku prostíralo u obydlí, a zahleděl jsem se dolů – ale se zachvěním ještě mrazivějším než předtím – na proměněné a převrácené obrazy šedé ostřice, příšerných kmenů a prázdných oken podobných očím.
A přece jsem si právě v tomto sídle tísně umínil pobýt několik týdnů. Jeho majitel, Roderick Usher, býval jedním z mých dobrých druhů v chlapeckých letech, ale od našeho posledního setkání uplynulo mnoho let. Nedávno mě však v odlehlé části země zastihl dopis – dopis od něho – který svou divokou naléhavostí nepřipouštěl jinou než osobní odpověď. Dopis svědčil o nervovém rozechvění. Pisatel mluvil o těžké tělesné nemoci, o duševní poruše, která ho tíží, a o upřímné touze vidět mě jako svého nejlepšího, ba jediného osobního přítele, v naději, že veselost mé společnosti mu přinese aspoň nějakou úlevu v nemoci. Způsob, jakým bylo toto všechno a ještě mnohem víc řečeno, zjevné srdce v jeho prosbě – to mi nedovolilo váhat, a tak jsem bez prodlení uposlechl výzvu, kterou jsem přesto i nadále pokládal za velmi podivnou.
Ačkoli jsme si jako chlapci bývali docela důvěrní, o svém příteli jsem ve skutečnosti věděl málo. Jeho zdrženlivost byla vždy nesmírná a navyklá. Věděl jsem však, že se jeho prastarý rod odnepaměti vyznačoval zvláštní přecitlivělostí povahy, která se po dlouhé věky projevovala v mnoha dílech vznešeného umění a v poslední době v opakovaných skutcích štědré, ale nenápadné dobročinnosti, jakož i ve vášnivé oddanosti složitostem hudebního umění, snad ještě větší než jeho pravověrným a snadno rozpoznatelným krásám. Dozvěděl jsem se také tu pozoruhodnou skutečnost, že kmen rodu Usherů, jakkoli ctihodný stářím, nikdy nevyhnal žádnou trvalou větev, jinými slovy, že celý rod pokračoval jen v přímé linii a že s nepatrnými a velmi přechodnými výjimkami tak trval odjakživa. Právě tento nedostatek, uvažoval jsem, zatímco jsem v mysli probíral dokonalou shodu mezi povahou sídla a povahou odedávna připisovanou tomuto rodu a zatímco jsem dumal o možném vlivu, jaký jedno mohlo za dlouhá staletí vykonávat na druhé – právě tento nedostatek vedlejšího potomstva a z něho plynoucí neměnné dědění majetku i jména z otce na syna nakonec obojí tak ztotožnily, že původní název panství splynul se starosvětským a dvojznačným pojmenováním „dům Usherů“ – pojmenováním, které v myslích venkovanů, kteří je užívali, jako by zahrnovalo i rodinu, i rodinné sídlo.
Řekl jsem již, že jediným účinkem mého poněkud dětinského pokusu – pohledu dolů do jezírka – bylo prohloubení prvního podivného dojmu. Není pochyb, že vědomí rychlého vzrůstu mé pověrčivosti – proč bych ji tak neměl nazvat? – sloužilo hlavně k tomu, aby ten vzrůst ještě urychlilo. Takový, odedávna to vím, je paradoxní zákon všech citů, jejichž základem je hrůza. A snad jen z tohoto důvodu, když jsem znovu zvedl oči od obrazu domu ve vodě k domu samému, vyvstala mi v mysli podivná představa – představa vskutku tak směšná, že se o ní zmiňuji jen proto, abych ukázal živou sílu pocitů, které mě svíraly. Má obrazotvornost se rozehrála natolik, že jsem skutečně uvěřil, že nad celým sídlem i panstvím visí ovzduší vlastní jen jim a jejich nejbližšímu okolí – ovzduší, které nemá nic společného se vzduchem nebes, ale vypařilo se ze zpráchnivělých stromů, ze šedé zdi a z tichého jezírka – morový a tajemný výpar, kalný, líný, sotva rozeznatelný, olověné barvy.
Když jsem setřásl z ducha to, co musel být jen sen, prohlédl jsem si důkladněji skutečnou podobu budovy. Jejím hlavním rysem se zdálo být nesmírné stáří. Věky ji zabarvily do hloubky. Drobné houby pokrývaly celý vnějšek a visely z okapů jako jemná, spletená pavučinová tkáň. To všechno však ještě neznamenalo žádný mimořádný rozpad. Žádná část zdiva nespadla a zdálo se, že mezi dosud dokonalou soudržností celku a drolícím se stavem jednotlivých kamenů vládne divoký nesoulad. Bylo v tom cosi, co mi připomínalo klamnou celistvost starého dřevěného obložení, které dlouhá léta práchniví v zapomenutém podzemním sklepení, nikdy nerušeno dechem venkovního vzduchu. Kromě tohoto náznaku rozsáhlého rozkladu však stavba nejevila téměř žádné známky vratkosti. Snad jen oko zkoumavého pozorovatele by bylo objevilo sotva znatelnou puklinu, která se táhla od střechy průčelí a klikatě si razila cestu dolů po zdi, až se ztratila v zachmuřených vodách jezírka.