Smrt obchází

Maurice Leblanc

Smrt obchází

Když Arsène Lupin obešel zdi panství, vrátil se na místo, odkud vyšel. Bylo mu zcela jasné, že zdi nikde nemají trhlinu. Do rozlehlého parku zámečku Maupertuis se dalo dostat jedině nízkými dvířky, zevnitř pevně zajištěnými závorou, nebo hlavní branou, na kterou bylo vidět z vrátnice.

„Dobrá tedy,“ řekl. „Budeme muset použít hrdinské metody.“

Prodral se do houštiny, kde měl schovaný motocykl, odmotal zpod sedla kus motouzu a vydal se na místo, kterého si všiml už během obchůzky. Leželo daleko od cesty, na okraji lesa, a přes zeď tam převisalo několik velkých stromů, které rostly uvnitř parku.

Lupin přivázal na konec motouzu kámen, vyhodil jej a zachytil jím silnou větev. Přitáhl si ji k sobě a sedl si na ni obkročmo. Větev se vzpřímila a zvedla ho ze země. Přelezl zeď, sklouzl po stromě a lehce seskočil do trávy.

Byla zima a přes holé větve, nad zvlněnými trávníky, viděl v dálce malý zámeček Maupertuis. Z obavy, aby ho někdo nezahlédl, skryl se za skupinu jedlí. Odtud si dalekohledem prohlížel tmavé, smutné průčelí zámečku. Všechna okna byla zavřená a jakoby zabarikádovaná masivními okenicemi. Dům klidně mohl být neobydlený.

„Namouduši!“ zamumlal Lupin. „Není to zrovna nejveselejší sídlo. Sem si já své dny dožít určitě nepřijdu!“

Hodiny však odbily třetí. Jedny dveře v přízemí se otevřely a objevila se ženská postava, velmi štíhlá, zahalená do hnědého pláště.

Žena se několik minut procházela sem a tam a hned ji obklopili ptáci, kterým sypala drobky chleba. Potom sešla po kamenných schodech, které vedly k prostřednímu trávníku, obešla jej a vykročila po pěšině vpravo.

Dalekohledem Lupin zřetelně viděl, jak jde směrem k němu. Byla vysoká, světlovlasá, půvabného vzhledu a zdálo se, že je to ještě docela mladá dívka. Kráčela svižným krokem, hleděla do bledého prosincového slunce a pro zábavu ulamovala suché větvičky z keřů u pěšiny.

Prošla už téměř dvě třetiny vzdálenosti, která ji dělila od Lupina, když se ozval zuřivý štěkot a z nedaleké boudy vyrazil obrovský pes, mohutná doga. Vzepjal se na konci řetězu, kterým byl přivázaný.

Dívka trochu odbočila stranou a dál si nevšímala něčeho, co bylo zřejmě každodenní příhodou. Pes se rozzuřil ještě víc, stavěl se na zadní a škubal obojkem, až hrozilo, že se uškrtí.

O třicet čtyřicet kroků dál se dívka, snad v návalu netrpělivosti, obrátila a mávla rukou. Doga sebou zuřivě škubla, couvla do hloubi boudy a znovu vyrazila, tentokrát volná. Dívka vykřikla v šílené hrůze. Pes už uháněl přes prostor, který je dělil, a vlekl za sebou přetržený řetěz.

Rozběhla se, utíkala, utíkala ze všech sil a zoufale volala o pomoc. Pes ji však několika skoky dostihl.

Padla, náhle úplně vyčerpaná, a pokládala se za ztracenou. Zvíře už bylo u ní, téměř se jí dotýkalo.

Právě v té chvíli zazněl výstřel. Pes se překotil přes hlavu, znovu se postavil na nohy, zaryl tlapami do země a potom si lehl. Vyrazil ze sebe několik chraplavých, přerývaných zavytí, která skončila tupým zasténáním a nezřetelným chroptěním. A to bylo všechno.

„Mrtvý,“ řekl Lupin, který hned přiběhl, připravený v případě potřeby vystřelit z revolveru podruhé.

Dívka se už zvedla. Stála bledá a ještě se potácela. S velkým překvapením hleděla na toho neznámého muže, který jí zachránil život, a zašeptala:

„Děkuji… Hrozně jsem se lekla… Přišel jste v poslední chvíli… Děkuji vám, pane.“

Lupin smekl klobouk:

„Dovolte, abych se představil, slečno… Jmenuji se Paul Daubreuil… Ale dřív než se pustím do vysvětlování, musím vás poprosit o chvilku…“

Sklonil se nad mrtvým tělem psa a prohlédl si řetěz v místě, kde jej zvíře svým náporem přetrhlo: