Snubní prsten

Maurice Leblanc

Snubní prsten

Yvonne d’Origny políbila syna a řekla mu, aby byl poslušný:

„Víš, že babička d’Origny nemá děti moc ráda. Když už pro tebe poslala, abys ji přišel navštívit, musíš jí ukázat, jaký jsi rozumný chlapeček.“ A obrátila se ke guvernantce: „Nezapomeňte, Fräulein, přivést ho domů hned po večeři… Je pán ještě doma?“

„Ano, madame, pan hrabě je v pracovně.“

Jakmile osaměla, Yvonne d’Origny přistoupila k oknu, aby ještě zahlédla syna, jak odchází z domu. Za chvíli už byl na ulici, zvedl hlavu a poslal jí polibek, jako to dělal každý den. Pak ho guvernantka chytila za ruku, a to, jak si Yvonne s překvapením všimla, nezvykle prudkým pohybem. Yvonne se vyklonila z okna ještě víc, a když chlapec došel na roh bulváru, náhle spatřila, jak z automobilu vystoupil jakýsi muž a přistoupil k němu. Muž, v němž poznala Bernarda, důvěrného sluhu svého manžela, chytil dítě za rameno, přinutil chlapce i guvernantku nastoupit do automobilu a rozkázal šoférovi, aby se rozjel.

Celá příhoda netrvala ani deset vteřin.

Yvonne, celá rozechvělá, běžela do ložnice, popadla šál a vykročila ke dveřím. Dveře byly zamčené. A v zámku nebyl klíč.

Spěchala zpátky do budoáru. I dveře budoáru byly zamčené.

A tehdy se před ní náhle vynořil obraz jejího manžela, ta pochmurná tvář, kterou nikdy nerozjasnil úsměv, ty nelítostné oči, v nichž už léta cítila tolik nenávisti a zloby.

„To je on… to je on!“ řekla si. „Vzal mi dítě… Ach, to je hrozné!“

Bušila do dveří pěstmi, kopala do nich nohama, pak se vrhla ke krbové římse a zuřivě stiskla zvonek.

Pronikavý zvuk se rozlehl domem odshora až dolů. Služebnictvo jistě přiběhne. Na ulici se možná shromáždí dav. A hnána jakousi zoufalou nadějí držela prst na tlačítku.

V zámku se otočil klíč… Dveře se rozletěly dokořán. Na prahu budoáru se objevil hrabě. A výraz jeho tváře byl tak strašný, že se Yvonne roztřásla.

Vešel do pokoje. Dělilo je pět či šest kroků. S vypětím všech sil se pokusila pohnout, ale nedokázala udělat ani pohyb. A když chtěla promluvit, jen se jí zachvěly rty a vydala několik nesouvislých zvuků. Cítila, že je ztracená. Myšlenka na smrt ji připravila o rozum. Kolena se jí podlomila a se stenem klesla na zem, schoulená do klubíčka.

Hrabě se na ni vrhl a popadl ji za hrdlo:

„Buďte zticha… nekřičte!“ řekl tlumeným hlasem. „Bude to pro vás nejlepší!…“

Když viděl, že se ani nepokouší bránit, uvolnil sevření a vytáhl z kapsy několik plátěných pásů, předem svinutých a různé délky. Za několik minut ležela Yvonne na pohovce se svázanými zápěstími a kotníky a s pažemi přitaženými těsně k tělu.

V budoáru se mezitím setmělo. Hrabě rozsvítil elektrické světlo a přistoupil k psacímu stolku, kam si Yvonne ukládala dopisy. Když se mu ho nepodařilo odemknout, zámek otevřel ohnutým drátem, vyprázdnil zásuvky a všechen obsah shrnul do jednoho svazku, který si odnesl v lepenkovém fasciklu:

„Škoda času, co?“ ušklíbl se. „Nic, jen účty a bezvýznamné dopisy… Žádný důkaz proti vám… Pche! Syna si stejně nechám a přísahám před Bohem, že ho z rukou nepustím!“

Když odcházel z pokoje, u dveří se k němu připojil jeho komorník Bernard. Oba se zastavili a potichu hovořili, ale Yvonne zaslechla, jak sluha vyslovil tato slova:

„Dostal jsem odpověď od zlatnického tovaryše. Vzkazuje, že je mi k dispozici.“

A hrabě odvětil:

„Věc se odkládá na zítřek, na dvanáctou v poledne. Matka právě telefonovala, že dřív přijít nemůže.“

Potom Yvonne slyšela, jak se v zámku otočil klíč, a kroky, které scházely do přízemí, kde byla manželova pracovna.

Dlouho ležela bez pohnutí a v hlavě jí vířily nejasné, prchavé myšlenky, které ji, než přeletěly, pálily jako plameny. Vzpomínala na manželovo hanebné chování, na to, jak ji ponižoval, na jeho výhrůžky, na jeho rozvodové plány. A postupně pochopila, že se stala obětí skutečného spiknutí, že služebnictvo bylo na pánův rozkaz posláno pryč až do následujícího večera, že guvernantka odvedla jejího syna na pokyn hraběte a s Bernardovou pomocí, že se syn nevrátí a že ho už nikdy neuvidí.