Dvě stě tisíc franků odměny!

Maurice Leblanc

Dvě stě tisíc franků odměny!

„Lupine,“ řekl jsem, „vyprávěj mi něco o sobě.“

„A co ti mám vyprávět? Můj život zná každý!“ odpověděl Lupin, který podřimoval na pohovce v mé pracovně.

„Nezná ho nikdo!“ namítl jsem. „Z tvých dopisů v novinách lidé vědí, že jsi byl zapleten do toho či onoho případu, že jsi ten či onen případ rozpoutal. Ale úlohu, kterou jsi v tom všem sehrál, holá fakta příběhu, rozuzlení záhady: to jsou věci, o kterých nevědí nic.“

„Pche! Hromada nezajímavých tlachů!“

„Cože! Tvůj dar padesáti tisíc franků manželce Nicolase Dugrivala! To se ti zdá nezajímavé? A co způsob, jakým jsi rozluštil hádanku tří obrazů?“

Lupin se zasmál:

„Ano, to byla věru podivná hádanka. Jestli chceš, navrhnu ti i název: co říkáš na Znamení stínu?“

„A tvé úspěchy ve společnosti a u něžného pohlaví?“ pokračoval jsem. „Milostná dobrodružství šviháka Arsèna!… A klíč k tvým dobrým skutkům? Ty kapitoly tvého života, na které jsi tak často narážel pod názvy Snubní prsten, Ve stínu smrti a podobně!… Proč odkládat tyto důvěrnosti a vyznání, drahý Lupine?… No tak, udělej, oč tě prosím!…“

Bylo to v době, kdy Lupin, ačkoli už slavný, ještě nesvedl své největší boje, v době, která předcházela velkým dobrodružstvím Duté jehly a 813. Ještě se mu ani nesnilo o tom, že si přisvojí poklady nahromaděné francouzským královským rodem, ani o tom, že německému císaři přímo před nosem překreslí mapu Evropy: spokojoval se s mírnějšími překvapeními a skromnějšími zisky, vykonával svou každodenní práci, den co den páchal zlo a přitom udělal i trochu dobra, přirozeně a z čiré záliby, jako vrtošivý a soucitný don Quijote.

Mlčel, a tak jsem naléhal:

„Lupine, velmi bych si to přál!“

K mému údivu odpověděl:

„Vezmi si arch papíru, kamaráde, a tužku.“

Ochotně jsem poslechl, nadšený představou, že mi konečně míní nadiktovat několik z těch stránek, které umí odít takovou silou a fantazií, stránek, které já, bohužel, musím kazit únavným vysvětlováním a nudným rozváděním děje.

„Jsi připraven?“ zeptal se.

„Úplně.“

„Napiš si: 20, 1, 11, 5, 14, 15.“

„Cože?“

„Napiš to, říkám ti.“

Mezitím se posadil, oči upíral na otevřené okno a prsty balil tureckou cigaretu. Pokračoval:

„Napiš si: 21, 14, 14, 5…“

Odmlčel se. Pak pokračoval:

„3, 5, 19, 19…“

A po přestávce:

„5, 18, 25…“

Zešílel? Upřeně jsem se na něj zadíval a vzápětí jsem zpozoroval, že jeho oči už nejsou malátné jako před chvílí, ale bystré a pozorné, a že jako by kdesi v prostoru sledovaly cosi, co je zjevně upoutalo.

Zatím diktoval, s přestávkou po každém čísle:

„18, 9, 19, 11, 19…“

Oknem nebylo vidět téměř nic, jen kousek modré oblohy vpravo a průčelí protější budovy, starého měšťanského domu, který měl jako obvykle zavřené okenice. Nebylo na tom nic zvláštního, žádná podrobnost, která by mě zarazila jako nová mezi těmi, jež jsem měl před očima už celé roky…

„1, 2…“

A najednou jsem pochopil… či spíš jsem si myslel, že chápu, neboť jak jsem mohl připustit, že Lupin, člověk pod maskou lehkomyslnosti tak bytostně rozvážný, marní čas takovou dětinskou hloupostí? Počítal přerušované záblesky slunečního paprsku, který si pohrával na ošumělém průčelí protějšího domu ve výši druhého patra!

„15, 22…“ řekl Lupin.

Záblesk na několik sekund zmizel, pak se znovu a znovu objevoval na domě v pravidelných intervalech a nakonec zmizel opět.

Bezděky jsem záblesky počítal a nahlas jsem řekl:

„5…“

„Pochopil jsi? Blahopřeji!“ odpověděl uštěpačně.

Přistoupil k oknu a vyklonil se, jako by chtěl zjistit přesný směr, kterým paprsek světla přichází. Pak se vrátil, opět si lehl na pohovku a řekl:

„Teď jsi na řadě ty. Jen počítej!“