Válka světů

H. G. Wells

Válka světů

H. G. Wells

„Kdo však bude obývat tyto světy, jsou-li obydleny?
… Jsme pány světa my, nebo oni? … A
jak to, že je všechno stvořeno pro člověka?“
KEPLER (citováno v Anatomii melancholie)

Obsah

KNIHA PRVNÍ
PŘÍCHOD MARŤANŮ

I.
V PŘEDVEČER VÁLKY.

Nikdo by v posledních letech devatenáctého století neuvěřil, že tento svět bedlivě a zblízka pozorují inteligence větší než lidská, a přece stejně smrtelné jako ona. Že zatímco se lidé zabývali svými rozličnými starostmi, byli zkoumáni a studováni, snad téměř tak podrobně, jako člověk s mikroskopem zkoumá prchavé tvory, kteří se hemží a množí v kapce vody. S nekonečnou samolibostí chodili lidé po této zeměkouli za svými malými záležitostmi, klidní v jistotě svého panství nad hmotou. Je možné, že nálevníci pod mikroskopem dělají totéž. Nikdo nepomyslel na starší světy vesmíru jako na zdroj nebezpečí pro člověka, a pokud na ně pomyslel, bylo to jen proto, aby myšlenku života na nich zavrhl jako nemožnou či nepravděpodobnou. Je zvláštní připomínat si některé myšlenkové návyky těch zašlých časů. Pozemšťané si nanejvýš představovali, že na Marsu by mohli být jiní lidé, snad nižší než oni sami a připravení uvítat misionářský podnik. A přece přes propast vesmíru hleděly na tuto zemi závistivýma očima mysli, které jsou vůči našim myslím tím, čím jsou naše vůči myslím zvířat, jež hynou, intelekty nesmírné, chladné a neúčastné, a pomalu a jistě připravovaly své plány proti nám. A na začátku dvacátého století přišlo velké vystřízlivění.

Planeta Mars, sotva musím čtenáři připomínat, obíhá kolem Slunce v průměrné vzdálenosti 225 milionů kilometrů a světla i tepla dostává sotva polovinu toho, co náš svět. Je-li na mlhovinové hypotéze byť jen zrnko pravdy, musí být starší než náš svět a život na jeho povrchu se musel vydat na svou cestu dávno předtím, než tato země přestala být roztavená. Skutečnost, že má sotva sedminu objemu Země, musela urychlit jeho chladnutí na teplotu, při níž mohl začít život. Má vzduch, vodu a všechno, co je potřebné k udržení života.

Člověk je však tak marnivý a svou marnivostí tak zaslepený, že až do samého konce devatenáctého století žádný spisovatel nevyslovil myšlenku, že by se tam rozumný život mohl rozvinout vysoko nad pozemskou úroveň, ba že by ji vůbec přesahoval. Ani se všeobecně nechápalo, že je-li Mars starší než naše Země, má sotva čtvrtinu jejího povrchu a je od Slunce vzdálenější, nevyhnutelně z toho plyne, že je nejen dále od začátku času, ale i blíže k jeho konci.

Sekulární chladnutí, které jednou musí postihnout i naši planetu, u našeho souseda už skutečně daleko pokročilo. Jeho fyzický stav je dosud z velké části záhadou, dnes však už víme, že i v jeho rovníkové oblasti se polední teplota sotva blíží teplotě naší nejtužší zimy. Jeho vzduch je mnohem řidší než náš, jeho oceány se scvrkly, až pokrývají jen třetinu povrchu, a jak se střídají jeho pomalá roční období, kolem obou pólů se hromadí a tají obrovské sněhové čepice a pravidelně zaplavují jeho mírná pásma. Ono poslední stadium vyčerpání, které je pro nás ještě neuvěřitelně vzdálené, se pro obyvatele Marsu stalo otázkou dneška. Bezprostřední tlak nutnosti zbystřil jejich intelekt, rozšířil jejich schopnosti a zatvrdil jejich srdce. A když hledí přes vesmír přístroji a rozumem, o jakých se nám sotva snilo, vidí jitřní hvězdu naděje, která je od nich v nejmenší vzdálenosti jen 56 milionů kilometrů blíže ke Slunci: naši teplejší planetu, zelenou od rostlinstva a šedou od vody, se zamračeným ovzduším, které výmluvně hovoří o úrodnosti. Skrze její unášené chuchvalce mraků zahlédnou široké pásy lidnaté krajiny a úzká moře plná loďstev.

A my lidé, tvorové obývající tuto zemi, jim musíme být přinejmenším tak cizí a nízcí, jako jsou nám opice a lemuři. Rozumová stránka člověka už připouští, že život je neustálý boj o existenci, a zdá se, že tomu věří i mysli na Marsu. Jejich svět ve svém chladnutí daleko pokročil a tento svět je ještě stále přeplněn životem, přeplněn však jen tím, co oni pokládají za nižší živočichy. Přenést válku směrem ke Slunci je pro ně skutečně jediným únikem před zkázou, která se k nim pokolení za pokolením plíží.

A dříve než je odsoudíme příliš přísně, musíme si připomenout, jakou nemilosrdnou a úplnou zkázu způsobil náš vlastní druh nejen zvířatům, jako je vyhynulý bizon a dodo, ale i svým nižším rasám. Tasmánci, navzdory své lidské podobě, byli v průběhu padesáti let úplně smeteni ze světa ve vyhlazovací válce, kterou vedli evropští přistěhovalci. Jsme my takoví apoštolové milosrdenství, abychom si stěžovali, že Marťané bojovali v témže duchu?

Marťané, jak se zdá, vypočítali svůj sestup s úžasnou důmyslností (jejich matematické vědomosti jsou zjevně daleko nad našimi) a své přípravy vykonali s téměř dokonalou jednomyslností. Kdyby nám to naše přístroje dovolovaly, mohli jsme hromadící se nebezpečí vidět už hluboko v devatenáctém století. Muži jako Schiaparelli pozorovali rudou planetu (je mimochodem zvláštní, že Mars je po nesčetná staletí hvězdou války), nedokázali však vysvětlit proměnlivou podobu útvarů, které tak dobře zmapovali. Celou tu dobu se Marťané museli chystat.

Během opozice v roce 1894 bylo na osvětlené části kotouče vidět velké světlo, nejprve na Lickově observatoři, potom je viděl Perrotin z Nice a po něm další pozorovatelé. Angličtí čtenáři se o něm poprvé dozvěděli z čísla časopisu Nature z 2. srpna. Jsem nakloněn domněnce, že tato záře mohla být odléváním obrovského děla v ohromné jámě vyhloubené do jejich planety, z níž na nás vystřelili své střely. Během následujících dvou opozic bylo poblíž místa onoho výbuchu vidět zvláštní, dosud nevysvětlené útvary.

Bouře se nad námi strhla před šesti lety. Když se Mars blížil k opozici, Lavelle z Jávy rozechvěl dráty Astronomické ústředny úžasnou zprávou o obrovském výbuchu žhavého plynu na planetě. Stalo se to dvanáctého k půlnoci a spektroskop, k němuž se ihned uchýlil, ukázal masu hořícího plynu, převážně vodíku, pohybující se ohromnou rychlostí k naší zemi. Tento ohnivý proud se stal neviditelným asi ve čtvrt na jednu. Přirovnal jej k obrovskému oblaku plamene, náhle a prudce vystříknutému z planety, „jako když z děla vyrazí hořící plyny“.

Ukázalo se, že je to neobyčejně přiléhavý obraz. A přece druhého dne o tom v novinách nebylo nic kromě krátké poznámky v Daily Telegraph a svět žil dál v nevědomosti o jednom z nejvážnějších nebezpečí, jaká kdy hrozila lidskému rodu. Možná bych se o výbuchu vůbec nedoslechl, kdybych v Ottershaw nepotkal Ogilvyho, známého astronoma. Zpráva ho nesmírně vzrušila a v tom nadšení mě pozval, abych s ním té noci strávil chvíli při zkoumání rudé planety.

Navzdory všemu, co se od té doby stalo, si na tu noční stráž pamatuji velmi zřetelně: černou a tichou observatoř, zastíněnou lucernu vrhající slabou záři na podlahu v koutě, rovnoměrné tikání hodinového stroje dalekohledu, úzkou štěrbinu ve střeše, podlouhlou hlubinu protkanou hvězdným prachem. Ogilvy chodil kolem, neviditelný, ale slyšitelný. Když člověk pohlédl do dalekohledu, viděl tmavomodrý kruh a v něm plula malá kulatá planeta. Zdála se tak malou věcí, tak jasnou, drobnou a tichou, slabě poznamenanou příčnými pásy a trochu zploštělou, takže nebyla dokonale kulatá. Ale byla tak malá, tak stříbřitě teplá, světelná špendlíková hlavička! Zdálo se, jako by se chvěla, ve skutečnosti však vibroval dalekohled, jak pracoval hodinový stroj, který udržoval planetu v zorném poli.

Jak jsem se díval, zdálo se, že planeta roste a zmenšuje se, přibližuje se a vzdaluje, ale to jen proto, že mé oko bylo unavené. Byla od nás vzdálená šedesát pět milionů kilometrů, přes šedesát pět milionů kilometrů prázdna. Málokdo si uvědomuje nesmírnost prázdnoty, v níž pluje prach hmotného vesmíru.

Blízko ní v zorném poli, pamatuji se, byly tři slabé světelné body, tři teleskopické hvězdy nekonečně vzdálené, a všude kolem ní byla neproniknutelná tma prázdného vesmíru. Víte, jak vypadá ta čerň za mrazivé hvězdné noci. V dalekohledu se zdá mnohem hlubší. A pro mě neviditelná, protože byla tak malá a daleká, letěla ke mně rychle a vytrvale přes tu neuvěřitelnou vzdálenost, každou minutu o tolik tisíc kilometrů blíže, Věc, kterou nám posílali, Věc, která měla zemi přinést tolik boje, pohrom a smrti. Tehdy, když jsem se díval, se mi o ní ani nesnilo. Nikomu na zemi se nesnilo o té neomylné střele.