Stroj času

H. G. Wells

Stroj času

OBSAH

I.
Úvod

Cestovatel v čase (neboť tak ho bude nejpohodlnější nazývat) nám vykládal jakousi odtažitou záležitost. Šedé oči mu zářily a jiskřily a jeho obvykle bledá tvář byla zardělá a oživená. V krbu jasně hořelo a měkký jas žárovek ve stříbrných liliích zachycoval bublinky, které se v našich sklenicích zablýskly a pominuly. Naše židle, jeho vlastní patenty, nás spíše objímaly a hladily, než aby se jen poddávaly sezení, a vládla ta rozkošná atmosféra po večeři, kdy myšlenka půvabně běží osvobozená od pout přesnosti. A on nám to předestřel takto a jednotlivé body přitom odpočítával hubeným ukazovákem, zatímco jsme seděli a líně obdivovali jeho zanícení pro tento nový paradox (jak jsme si mysleli) i plodnost jeho mysli.

„Musíte mě pozorně sledovat. Budu muset vyvrátit jednu či dvě představy, které se téměř všeobecně přijímají. Například geometrie, kterou vás učili ve škole, se zakládá na omylu.“

„Není to trochu příliš, když chcete, abychom tím začali?“ řekl Filby, hádavý člověk se zrzavými vlasy.

„Nechci od vás žádat, abyste něco přijali bez rozumného důvodu. Brzy mi připustíte všechno, co od vás potřebuji. Pochopitelně víte, že matematická čára, čára s tloušťkou nil, reálně neexistuje. To vás učili? Stejně tak neexistuje ani matematická rovina. Jsou to čiré abstrakce.“

„To je v pořádku,“ řekl Psycholog.

„A ani krychle, která má jen délku, šířku a tloušťku, nemůže reálně existovat.“

„Tu namítám,“ řekl Filby. „Pevné těleso pochopitelně může existovat. Všechny skutečné věci…“

„Tak si to myslí většina lidí. Ale počkejte chvíli. Může existovat okamžitá krychle?“

„Nerozumím vám,“ řekl Filby.

„Může krychle, která netrvá vůbec žádný čas, reálně existovat?“

Filby se zamyslel. „Je zřejmé,“ pokračoval Cestovatel v čase, „že každé skutečné těleso musí mít rozměr ve čtyřech směrech: musí mít Délku, Šířku, Tloušťku a – Trvání. Avšak pro přirozenou slabost těla, kterou vám za chvíli vysvětlím, máme sklon tuto skutečnost přehlížet. Ve skutečnosti existují čtyři rozměry, tři, které nazýváme třemi rovinami Prostoru, a čtvrtý, Čas. Existuje však sklon dělat mezi prvními třemi rozměry a tím posledním neskutečný rozdíl. Je to jen proto, že naše vědomí se náhodou pohybuje podél posledního přerývaně jedním směrem, od začátku do konce našeho života.“

„To,“ řekl jistý Velmi mladý muž, který se křečovitě snažil znovu zapálit doutník nad lampou, „to… je opravdu velmi jasné.“

„Nuže, je velmi pozoruhodné, že se to tak rozsáhle přehlíží,“ pokračoval Cestovatel v čase o něco veseleji. „Ve skutečnosti právě toto se míní Čtvrtým rozměrem, ačkoli někteří lidé, kteří o Čtvrtém rozměru mluví, nevědí, že míní právě toto. Je to jen jiný způsob, jak se dívat na Čas. Mezi Časem a kterýmkoli ze tří rozměrů Prostoru není žádný rozdíl kromě toho, že naše vědomí se pohybuje podél něho. Avšak někteří pošetilí lidé chytili tuto myšlenku za nesprávný konec. Všichni jste slyšeli, co o tomto Čtvrtém rozměru říkají?“

„Já ne,“ řekl Venkovský starosta.

„Je to jednoduše toto. O Prostoru se podle našich matematiků říká, že má tři rozměry, které lze nazvat Délkou, Šířkou a Tloušťkou, a vždy se dá definovat vztahem ke třem navzájem kolmým rovinám. Avšak někteří filozoficky založení lidé se ptají, proč právě tři rozměry, proč ne ještě další směr kolmý na ostatní tři, a dokonce se pokusili sestrojit čtyřrozměrnou geometrii. Profesor Simon Newcomb to vykládal Newyorské matematické společnosti teprve asi před měsícem. Víte, jak na rovné ploše, která má jen dva rozměry, dokážeme znázornit obraz trojrozměrného tělesa. A podobně si oni myslí, že modely o třech rozměrech by dokázali znázornit těleso o čtyřech, kdyby zvládli jeho perspektivu. Chápete?“

„Myslím, že ano,“ zamumlal Venkovský starosta, svraštil obočí a upadl do hloubavého stavu, rty se mu hýbaly jako někomu, kdo opakuje mystická slova. „Ano, myslím, že teď to chápu,“ řekl po chvíli a rozjasnil se, ale jen na okamžik.

„Nuže, klidně vám mohu říci, že na této geometrii Čtyř rozměrů pracuji už nějaký čas. Některé mé výsledky jsou zajímavé. Například tu je portrét muže v osmi letech, další v patnácti, další v sedmnácti, další ve třiadvaceti a tak dále. To všechno jsou zřejmě řezy, jakási trojrozměrná zobrazení jeho čtyřrozměrné bytosti, která je něco pevného a neměnného.“

„Vědci,“ pokračoval Cestovatel v čase po přestávce, která byla potřebná k řádnému strávení těchto slov, „velmi dobře vědí, že Čas je jen jakýsi druh Prostoru. Tu je populární vědecký diagram, záznam počasí. Tato čára, po níž jedu prstem, ukazuje pohyb barometru. Včera byl takto vysoko, včera v noci klesl, dnes ráno zase stoupl a takto mírně nahoru až sem. Rtuť zajisté nevykreslila tuto čáru v žádném ze všeobecně uznávaných rozměrů Prostoru? Avšak jistě takovou čáru vykreslila, a proto musíme usoudit, že ta čára běžela podél časového rozměru.“

„Ale,“ řekl Lékař a upřeně hleděl na uhlík v krbu, „je-li Čas opravdu jen čtvrtým rozměrem Prostoru, proč se pokládá, a proč se vždy pokládal, za něco jiného? A proč se nemůžeme v Čase pohybovat, jako se pohybujeme v ostatních rozměrech Prostoru?“

Cestovatel v čase se usmál. „Jste si tak jistý, že se v Prostoru můžeme pohybovat volně? Doprava a doleva můžeme jít, dozadu a dopředu dost volně a lidé to vždy dělali. Připouštím, že ve dvou rozměrech se pohybujeme volně. Ale co nahoru a dolů? Tam nás omezuje gravitace.“

„Ne zcela,“ řekl Lékař. „Existují balóny.“

„Ale před balóny, nepočítáme-li křečovité poskakování a nerovnosti povrchu, člověk neměl žádnou svobodu svislého pohybu.“

„Přece se však lidé mohli trochu pohybovat nahoru a dolů,“ řekl Lékař.

„Snadněji, mnohem snadněji dolů než nahoru.“

„A v Čase se nemůžete pohybovat vůbec, nemůžete se dostat pryč od přítomného okamžiku.“

„Drahý pane, právě v tom se mýlíte. Právě v tom se mýlí celý svět. Od přítomného okamžiku se vzdalujeme neustále. Naše duševní existence, která je nehmotná a nemá rozměry, prochází podél časového rozměru rovnoměrnou rychlostí od kolébky do hrobu. Zcela tak, jako bychom cestovali dolů, kdybychom svou existenci začali osmdesát kilometrů nad zemským povrchem.“

„Ale velká obtíž je v tomto,“ přerušil ho Psycholog. „V Prostoru se můžete pohybovat všemi směry, ale v Čase se pohybovat nemůžete.“

„To je zárodek mého velkého objevu. Ale mýlíte se, když říkáte, že se nemůžeme pohybovat v Čase. Například když si velmi živě vzpomínám na nějakou událost, vracím se do okamžiku, kdy se stala: stávám se roztržitým, jak říkáte. Na chvíli skočím zpět. Pochopitelně nemáme prostředky, jak se vzadu udržet delší Čas, tak jako divoch nebo zvíře nemá prostředky, jak se udržet dva metry nad zemí. Civilizovaný člověk je však na tom v tomto ohledu lépe než divoch. Může se vznést proti gravitaci v balónu, a proč by neměl doufat, že nakonec dokáže své unášení podél časového rozměru zastavit nebo zrychlit, nebo se dokonce obrátit a cestovat opačným směrem?“