Hraběnka Cagliostro
Maurice Leblanc
Toto je první dobrodružství Arsèna Lupina a bezpochyby by bylo vyšlo dříve než všechna ostatní, kdyby se tomu sám znovu a znovu rozhodně nebránil.
„Ne,“ říkával. „Mezi hraběnkou de Cagliostro a mnou ještě není všechno vyrovnáno. Počkejme.“
Čekání trvalo déle, než předpokládal. Uplynulo čtvrtstoletí, než přišlo DEFINITIVNÍ VYROVNÁNÍ. A teprve dnes je dovoleno vyprávět, jaký strašný souboj lásky a nenávisti mezi sebou svedli dvacetiletý chlapec a CAGLIOSTROVA DCERA.
1
ARSÈNE LUPIN MÁ DVACET LET
Raoul d’Andrésy zhasl lucernu na bicyklu a bicykl hodil za násep zarostlý křovím. V té chvíli odbíjely na věži v Bénouville tři hodiny.
V husté noční tmě se pustil po polní cestě, která vedla k panství Haie d’Étigues, a dostal se tak až k ohradní zdi. Chvíli počkal. Koně hrabali kopyty, kola zarachotila po dlažbě dvora, zacinkaly zvonky, obě křídla brány se naráz rozletěla… a kolem profrčel brek. Raoul sotva stačil zachytit mužské hlasy a rozeznat hlaveň pušky. Vůz už vyjel na silnici a uháněl směrem na Étretat.
„Tak tedy,“ řekl si, „lov na alky je vzrušující věc a skála, kde je vraždí, je daleko… konečně se dozvím, co znamená tenhle narychlo zorganizovaný hon a všechno to pobíhání.“
Zleva prošel podél zdí panství, obešel je a za druhým rohem se zastavil na čtyřicátém kroku. V ruce držel dva klíče. První otevřel nízká dvířka. Za nimi vystoupil po schodech vytesaných do nitra staré, napůl zbořené hradby, která lemovala jedno křídlo zámku. Druhý mu otevřel tajný vchod na úrovni prvního poschodí.
Rozsvítil kapesní svítilnu. Nebyl příliš opatrný, protože věděl, že personál bydlí na druhé straně a Clarisse d’Étigues, baronova jediná dcera, ve druhém poschodí. Potom prošel chodbou, která ho zavedla do prostorné pracovny. Právě tady Raoul před několika týdny požádal barona o ruku jeho dcery a právě tady ho přivítal výbuch rozhořčeného hněvu, na který mu zůstala nepříjemná vzpomínka.
Zrcadlo mu vrátilo bledou chlapeckou tvář, bledší než obvykle. Ale byl na vzrušení zvyklý, ovládal se a chladnokrevně se pustil do práce.
Netrvalo to dlouho. Během rozhovoru s baronem si všiml, že jeho spolubesedník občas vrhl pohled na velký mahagonový psací stůl, jehož roleta nebyla stažená. Raoul znal všechna místa, kde se dá zřídit skrýš, a všechny mechanismy, které se v takovém případě používají. Za minutu objevil ve štěrbině dopis napsaný na velmi tenkém papíře a svinutý jako cigareta. Žádný podpis, žádná adresa.
Prostudoval si toto poselství. Text se mu nejprve zdál příliš všední na to, aby ho někdo tak pečlivě ukrýval. Precizní prací, když se soustředil na jistá příznačnější slova a vynechal věty, které zjevně měly jen vyplnit prázdná místa, se mu nakonec podařilo poskládat toto:
„V Rouenu jsem narazil na stopu naší nepřítelkyně a dal jsem v místních novinách uveřejnit zprávu, že jistý sedlák z okolí Étretat vykopal na své louce starý měděný sedmiramenný svícen. Okamžitě telegrafovala povozníkovi v Étretat, aby jí dvanáctého ve tři odpoledne poslal na nádraží Fécamp uzavřený kočár, kupé. Ráno toho dne dostane povozník mým přičiněním další telegram, který tento příkaz odvolá. Na nádraží Fécamp tedy najde vaše kupé, a to ji v dobrém doprovodu dopraví mezi nás právě ve chvíli, kdy budeme mít své shromáždění.
„Potom se můžeme ustanovit soudním tribunálem a vynést nad ní neúprosný rozsudek. V dobách, kdy velikost cíle ospravedlňovala prostředky, by trest následoval okamžitě. Mrtvá šelma, mrtvý jed. Zvolte řešení, jaké se vám bude líbit, ale pamatujte na slova našeho posledního rozhovoru a dobře si uvědomte, že úspěch našich podniků, ba i naše samotné bytí závisejí na této pekelné stvůře. Buďte opatrný. Uspořádejte hon, který odvrátí podezření. Přijedu přes Le Havre přesně ve čtyři se dvěma našimi přáteli. Tento dopis nezničte. Vrátíte mi ho.“
„Příliš mnoho opatrnosti je chyba,“ pomyslel si Raoul. „Kdyby byl baronův dopisovatel méně nedůvěřivý, baron by tyto řádky spálil a já bych netušil, že se chystá únos, nezákonný soud, a dokonce, Bože, odpusť, i vražda. Hrom do toho! Zdá se mi, že můj budoucí tchán, ačkoli je tak pobožný, je zapletený do ne právě bohulibých machinací. Zajde až k vraždě? Tohle všechno je pořádně vážné a mohl bych ho díky tomu mít v hrsti.“
Raoul si mnul ruce. Věc se mu líbila a ani ho nijak zvlášť nepřekvapila, protože několik podrobností mu už pár dní nedávalo pokoj. Rozhodl se tedy vrátit do hostince, vyspat se a přijít zpátky včas, aby se dozvěděl, co baron a jeho hosté kují a kdo je ta „pekelná stvůra“, kterou chtějí odstranit.
Uvedl všechno do původního pořádku, ale místo aby odešel, sedl si ke stolku, na kterém stála Clarissina fotografie, postavil si ji rovnou před sebe a s hlubokou něhou se na ni zahleděl. Clarisse d’Étigues, jen o maličko mladší než on!… Osmnáct let! Smyslné rty… oči plné snů… svěží tvář blondýnky, růžová a jemná, s vlasy bledými, jaké mají děvčátka, co běhají po cestách kraje Caux, a tak něžný výraz a tolik půvabu!…
Raoulův pohled tvrdl. Mladíka se zmocňovala zlá myšlenka, kterou nedokázal přemoci. Clarisse byla tam nahoře sama, ve svém odlehlém bytě, a už dvakrát, pomocí klíčů, které mu sama svěřila, už dvakrát za ní v hodině čaje přišel. Tak co mu dnes brání? Ke služebnictvu nemohl doléhat žádný zvuk. Baron se měl vrátit až odpoledne. Proč odcházet?
Raoul nebyl Lovelace. Čestnost a jemnocit se v něm vzpíraly rozpoutání pudů a choutek, jejichž nadměrnou prudkost dobře znal. Ale jak odolat takovému pokušení? K činu ho hnaly pýcha, touha, láska i naléhavá potřeba dobývat. Nezdržoval se už marnými výčitkami a rázně vyběhl po schodech.