Arsène Lupin a křišťálová zátka

Maurice Leblanc

Maurice Leblanc

Křišťálová

zátka

Hachette/Gallimard

Křišťálová zátka

1
ZATČENÍ

Dva čluny se pohupovaly ve tmě, přivázané k malému molu, které vybíhalo ze zahrady. Hustou mlhou bylo tu a tam na březích jezera vidět osvětlená okna. Naproti se enghienské kasino zalévalo světlem, ačkoli se září chýlilo ke konci. Mezi mraky se ukázalo několik hvězd. Lehký vánek čeřil hladinu.

Arsène Lupin vyšel z besídky, kde kouřil cigaretu, naklonil se na konci mola a zavolal:

– Grognarde? Le Ballu?… Jste tam?

Z každého člunu se vztyčil muž a jeden z nich odpověděl:

– Ano, šéfe.

– Připravte se, slyším auto, vrací se s Gilbertem a Vaucherayem.

Prošel zahradou, obešel rozestavěný dům, z něhož se ve tmě rýsovalo lešení, a opatrně pootevřel dveře vedoucí na avenue de Ceinture. Nemýlil se: v zatáčce vyšlehla ostrá záře a zastavilo velké otevřené auto. Vyskočili z něj dva muži ve svrchnících s vyhrnutým límcem a v čepicích se štítkem.

Byli to Gilbert a Vaucheray. Gilbert, chlapec, kterému mohlo být dvacet, dvaadvacet let, se sympatickou tváří a pružným, silným tělem. Vaucheray, menší, s prošedivělými vlasy a bledou, churavou tváří.

– No a, zeptal se Lupin, viděli jste ho, toho poslance?…

– Ano, šéfe, odpověděl Gilbert, viděli jsme ho nastupovat na vlak v sedm čtyřicet do Paříže, tak jak jsme věděli.

– V tom případě máme volné ruce?

– Úplně volné. Vila Marie-Thérèse je nám k dispozici.

Šofér zůstal sedět za volantem a Lupin mu řekl:

– Nestůj tu. Mohlo by to vzbudit pozornost. Vrať se přesně o půl desáté, právě včas, abychom naložili auto… pokud se tedy výprava nepokazí.

– Proč by se měla pokazit? namítl Gilbert.

Auto odjelo. Lupin se se svými novými společníky vracel cestou k jezeru a odpověděl:

– Proč? Protože tuhle akci jsem nepřipravoval já, a když to nejsem já, důvěřuji tomu jen napůl.

– Ale, šéfe, vždyť s vámi pracuji už tři roky… Začínám se v tom vyznat!

– Ano… chlapče, začínáš, řekl Lupin, a právě proto se bojím přehmatů… Pojďme, nastup… A ty, Vaucherayi, jdi do druhého člunu… Dobře… A teď veslujte, hoši… a co nejméně hluku.

Grognard a Le Ballu, oba veslaři, zamířili rovnou k protějšímu břehu, kousek vlevo od kasina.

Nejprve potkali člun, který bez cíle klouzal po vodě a objímali se v něm muž a žena. Potom další, v němž si lidé z plných plic prozpěvovali. A to bylo všechno.

Lupin se přiblížil ke svému společníkovi a potichu řekl:

– Poslyš, Gilberte, tu akci jsi vymyslel ty, nebo Vaucheray?

– Na mou duši, ani sám nevím… mluvíme o ní oba už celé týdny.

– Jenže já Vaucherayovi nedůvěřuji… Špatná povaha… a falešná… Sám se divím, proč se ho nezbavím…

– Ach, šéfe!

– Ale ano! Ale ano! Je to nebezpečný chlapík… a k tomu má na svědomí pár hříšků, které jsou spíš vážné.

Chvíli mlčel a potom pokračoval:

– Jsi si tedy opravdu jistý, že jsi viděl poslance Daubrecqa?

– Na vlastní oči, šéfe.

– A víš, že má v Paříži schůzku?

– Jde do divadla.

– Dobře, ale jeho sloužící zůstali ve vile v Enghienu…

– Kuchařku propustil. A komorník Léonard, který je důvěrníkem poslance Daubrecqa, čeká na svého pána v Paříži, odkud se nemohou vrátit před jednou ráno. Ale…

– Ale?

– Je třeba počítat s tím, že Daubrecq dostane nějaký nápad, že se mu změní nálada, že se nečekaně vrátí. Musíme se tedy zařídit tak, abychom měli do hodiny všechno hotové.

– A tyhle informace máš odkdy?…

– Od dnešního rána. Vaucheray a já jsme si hned pomysleli, že chvíle je příznivá. Jako východisko jsem zvolil zahradu toho rozestavěného domu, z něhož jsme právě odešli. V noci ho nikdo nehlídá. Sehnal jsem dva kamarády, aby vedli čluny, a zatelefonoval jsem vám. To je celý příběh.

– Klíče máš?

– Od hlavního vchodu.

– To je ta vila, co se rýsuje tamhle, uprostřed parku?

– Ano, vila Marie-Thérèse, a protože obě sousední vily, jejichž zahrady ji obklopují, jsou už týden neobydlené, máme dost času vystěhovat, co se nám zalíbí, a přísahám vám, šéfe, že to stojí za to.

Lupin zamumlal:

– Příliš pohodlné dobrodružství. Nemá žádný půvab.

Přistáli v malé zátoce, z níž pod červotočivou stříškou stoupalo několik kamenných schůdků. Lupin usoudil, že překládat nábytek tu bude snadné. Náhle však řekl:

– Ve vile někdo je. Podívejte… světlo.

– To je plynový hořák, šéfe… světlo se nehýbe…

Grognard zůstal u člunů s úkolem držet stráž. Le Ballu, druhý veslař, se vydal k mříži na avenue de Ceinture a Lupin se dvěma společníky se ve tmě přikradl až ke schodům hlavního vchodu.

Gilbert vyšel první. Zašmátral, vsunul nejprve klíč do zámku, potom klíč od bezpečnostní závory. Obě povolily snadno, takže se dveře daly pootevřít a všichni tři prošli dovnitř.

V předsíni hořel plynový hořák.

– Vidíte, šéfe… řekl Gilbert.

– Ano, ano… řekl Lupin potichu, ale zdá se mi, že to světlo, které jsme viděli, nepřicházelo odtud.

– Tak odkud?

– Na mou duši, nevím… Salon je tady?

– Ne, odpověděl Gilbert, který se nebál mluvit trochu hlasitěji. Ne, z opatrnosti všechno soustředil v prvním patře, ve své ložnici a ve vedlejších pokojích.

– A schody?

– Vpravo, za závěsem.

Lupin zamířil k závěsu a už odhrnoval látku, když se náhle čtyři kroky od něj, na levé straně, otevřely dveře. Objevila se v nich hlava, bledá mužská hlava se zděšenýma očima.

– Pomoc! Vrah! zavyl.

A prudce couvl zpátky do pokoje.

– To je Léonard! Sluha! vykřikl Gilbert.

– Jestli bude dělat potíže, odprásknu ho, zavrčel Vaucheray.

– Dáš nám pokoj, Vaucherayi, že? přikázal Lupin a vyrazil za sluhou.