Skandál v Čechách

Arthur Conan Doyle

Skandál v Čechách

I.

Pro Sherlocka Holmese je vždy tou ženou. Zřídka jsem ho slyšel zmínit ji pod jiným jménem. V jeho očích zastiňuje a převyšuje celé své pohlaví. Ne že by k Irene Adlerové cítil něco podobného lásce. Všechny city, a tento obzvlášť, se příčily jeho chladné, přesné, ale obdivuhodně vyrovnané mysli. Byl to, jak se domnívám, nejdokonalejší stroj na uvažování a pozorování, jaký svět viděl, ale jako milenec by se byl ocitl ve falešném postavení. O něžnějších vášních mluvil jen s posměškem a úšklebkem. Byly to obdivuhodné věci pro pozorovatele, znamenitě se hodily k tomu, aby strhly závoj z pohnutek a činů lidí. Ale kdyby školený myslitel připustil takové vniknutí do vlastní jemné a přesně vyladěné povahy, vnesl by do ní rušivý činitel, který by mohl zpochybnit všechny výsledky jeho rozumu. Zrnko písku v citlivém přístroji nebo prasklina v některé z jeho silných lup by nebyly rušivější než silný cit v povaze, jaká byla jeho. A přece pro něj existovala jediná žena, a tou ženou byla nebožka Irene Adlerová, pochybné a sporné paměti.

V poslední době jsem Holmese vídal málo. Moje manželství nás od sebe odválo. Moje vlastní dokonalé štěstí a starosti o domácnost, které obklopí muže, jenž se poprvé stane pánem svého domu, stačily pohltit všechnu mou pozornost, zatímco Holmes, který se celou svou bohémskou duší štítil jakékoli společnosti, zůstal v našem bytě na Baker Street, zahrabaný mezi starými knihami, a týden co týden střídal kokain s ctižádostí, omámení drogou s dravou energií své bystré povahy. Studium zločinu ho jako vždy hluboce přitahovalo a své nesmírné schopnosti a mimořádný pozorovací dar věnoval sledování stop a objasňování záhad, které policie vzdala jako beznadějné. Čas od času jsem slyšel nejasné zprávy o tom, co dělá: že ho povolali do Oděsy v případu Trepovovy vraždy, že objasnil pozoruhodnou tragédii bratří Atkinsonových v Trincomalee a nakonec že s takovým taktem a úspěchem splnil poslání pro holandský panovnický rod. Kromě těchto známek jeho činnosti, o které jsem se však dělil se všemi čtenáři deníků, jsem o svém někdejším příteli a společníkovi věděl málo.

Jednou v noci, bylo to 20. března 1888, jsem se vracel od pacienta (neboť jsem se už vrátil k civilní praxi) a cesta mě vedla přes Baker Street. Když jsem procházel kolem dobře známých dveří, které se mi v mysli navždy pojí s mými námluvami i s temnými událostmi Studie v šarlatové, zmocnila se mě prudká touha znovu vidět Holmese a dozvědět se, nač používá své mimořádné schopnosti. Jeho pokoje byly jasně osvětlené, a právě když jsem zvedl hlavu, viděl jsem, jak se jeho vysoká štíhlá postava dvakrát mihla v tmavé siluetě na roletě. Chodil po pokoji rychle, dychtivě, s hlavou svěšenou na prsa a s rukama sepjatýma za zády. Mně, který jsem znal každou jeho náladu a každý zvyk, řeklo jeho držení a chování všechno. Zase pracoval. Probral se ze snů vyvolaných drogou a byl na horké stopě nějakého nového problému. Zazvonil jsem a uvedli mě nahoru do pokoje, který býval zčásti i mým.

Nepřivítal mě nijak výlevně. Zřídka to dělal, ale myslím, že mě rád viděl. Téměř beze slova, ale s laskavým pohledem mi pokynul ke křeslu, přihodil mi pouzdro s doutníky a ukázal na stojánek s lihovinami a sifon v koutě. Potom se postavil před krb a změřil si mě tím svým zvláštním zahloubaným způsobem.

„Manželství vám svědčí,“ poznamenal. „Myslím, Watsone, že jste přibral tři a půl kila od té doby, co jsem vás viděl.“

„Tři!“ odvětil jsem.

„Vskutku, byl bych řekl o něco víc. Jen o maličko víc, Watsone, tak se mi zdá. A zase ordinujete, jak vidím. Neřekl jste mi, že se chcete znovu zapřáhnout.“