Případ totožnosti

Arthur Conan Doyle

Případ totožnosti

„Drahý příteli,“ řekl Sherlock Holmes, když jsme seděli po obou stranách krbu v jeho bytě na Baker Street, „život je nekonečně podivnější než cokoli, co by lidská mysl dokázala vymyslet. Neodvážili bychom se představit si věci, které jsou ve skutečnosti jen všednostmi existence. Kdybychom mohli vyletět tamtím oknem ruku v ruce, vznášet se nad tímto velkým městem, jemně nadzvedávat střechy a nahlížet na podivné věci, které se dějí, na zvláštní náhody, plány, protichůdné záměry, úžasné řetězce událostí, které působí přes generace a vedou k výsledkům nanejvýš outré, veškerá beletrie se svými konvencemi a předvídatelnými závěry by nám připadala úplně zatuchlá a jalová.“

„A přece o tom nejsem přesvědčen,“ odvětil jsem. „Případy, které vycházejí najevo v novinách, jsou zpravidla dost holé a dost banální. V našich policejních zprávách máme realismus dohnaný do krajnosti, a přece výsledek, nutno přiznat, není ani fascinující, ani umělecký.“

„K dosažení realistického účinku je třeba jistý výběr a rozvaha,“ poznamenal Holmes. „To v policejní zprávě chybí, tam se klade větší důraz snad na fráze soudce než na podrobnosti, které pro pozorovatele obsahují živou podstatu celé věci. Spolehněte se, nic není tak nepřirozené jako všednost.“

Usmál jsem se a zavrtěl hlavou. „Zcela chápu, že si to myslíte,“ řekl jsem. „Ovšem, ve svém postavení neúředního poradce a pomocníka každého, kdo si na třech kontinentech neví rady, přicházíte do styku se vším, co je zvláštní a bizarní. Ale tady,“ zvedl jsem ze země ranní noviny, „podrobme to praktické zkoušce. Tady je první titulek, na který jsem narazil. ‚Krutost manžela vůči manželce.‘ Je to půl sloupce tisku, ale i bez čtení vím, že je mi to všechno dokonale známé. Je tu, ovšem, ta druhá žena, pití, strčení, úder, modřina, soucitná sestra nebo domácí. Ani nejhrubší spisovatel by nevymyslel nic hrubšího.“

„Váš příklad je pro váš argument opravdu nešťastný,“ řekl Holmes, vzal noviny a přelétl je očima. „Tohle je případ rozluky Dundasových a náhodou jsem se podílel na objasnění několika drobností, které s ním souvisejí. Manžel byl abstinent, žádná druhá žena v tom nebyla a stěžovali si na to, že si navykl každé jídlo zakončit tím, že si vyndal umělý chrup a hodil jej po manželce. To, uznejte, není čin, jaký by napadl obrazotvornost průměrného vypravěče. Vezměte si špetku šňupacího tabáku, doktore, a přiznejte, že jsem vás na vašem vlastním příkladu porazil.“

Podal mi tabatěrku ze starého zlata s velkým ametystem uprostřed víčka. Její nádhera byla v takovém kontrastu s jeho skromnými způsoby a jednoduchým životem, že jsem se nemohl zdržet poznámky.

„Ach,“ řekl, „zapomněl jsem, že jsem vás několik týdnů neviděl. Je to malý suvenýr od českého krále za mou pomoc v případě listin Irene Adlerové.“

„A ten prsten?“ zeptal jsem se a pohlédl jsem na pozoruhodný briliant, který se mu třpytil na prstě.

„Ten je od holandského panovnického rodu, ačkoli záležitost, v níž jsem jim posloužil, byla tak choulostivá, že ji nemohu svěřit ani vám, který jste byl tak laskav a zaznamenal jste jeden či dva z mých malých problémů.“

„A máte teď nějaký rozpracovaný?“ zeptal jsem se se zájmem.

„Asi deset či dvanáct, ale ani jeden nemá žádný zajímavý rys. Jsou důležité, chápete, ale ne zajímavé. Vlastně jsem zjistil, že právě v nedůležitých věcech je pole pro pozorování a pro rychlý rozbor příčiny a následku, který dává vyšetřování kouzlo. Větší zločiny bývají jednodušší, neboť čím větší zločin, tím zřejmější je zpravidla motiv. V těchto případech, kromě jedné dost zamotané věci, kterou mi postoupili z Marseille, není nic, co by mělo zajímavé rysy. Je však možné, že během několika minut budu mít něco lepšího, neboť tohle je jedna z mých klientek, nebo se velmi mýlím.“