Záhada údolí Boscombe

Arthur Conan Doyle

Záhada údolí Boscombe

Jednoho rána jsme seděli u snídaně, moje žena a já, když služka přinesla telegram. Byl od Sherlocka Holmese a zněl takto:

„Máte pár volných dní? Právě mě telegraficky povolali na západ Anglie v souvislosti s tragédií v údolí Boscombe. Potěšilo by mě, kdybyste jel se mnou. Vzduch a krajina dokonalé. Odjezd z Paddingtonu vlakem v 11.15.“

„Co říkáš, drahý?“ zeptala se moje žena a pohlédla na mě přes stůl. „Pojedeš?“

„Opravdu nevím, co říct. Momentálně mám dost dlouhý seznam pacientů.“

„Ach, Anstruther tě zastoupí. V poslední době vypadáš trochu bledě. Myslím, že změna by ti udělala dobře, a případy pana Sherlocka Holmese tě vždycky tak zajímají.“

„Byl bych nevděčný, kdyby ne, vzhledem k tomu, co jsem jedním z nich získal,“ odpověděl jsem. „Ale mám-li jet, musím se hned balit, protože mám jen půl hodiny.“

Moje zkušenost s táborovým životem v Afghánistánu měla alespoň ten účinek, že se ze mě stal rychlý a pohotový cestovatel. Moje potřeby byly skromné a jednoduché, takže jsem už před určeným časem seděl v drožce s kufříkem a rachotil k nádraží Paddington. Sherlock Holmes se procházel po nástupišti a jeho vysoká, vyhublá postava se v dlouhém šedém cestovním plášti a přiléhavé soukenné čapce zdála ještě vyhublejší a vyšší.

„Je od vás opravdu velmi milé, že jste přišel, Watsone,“ řekl. „Znamená to pro mě značný rozdíl, mít u sebe někoho, na koho se mohu úplně spolehnout. Místní pomoc je vždycky buď bezcenná, nebo zaujatá. Jestli podržíte dvě rohová místa, zajdu pro lístky.“

Vůz jsme měli pro sebe, nepočítám-li obrovskou hromadu novin, které Holmes přinesl s sebou. Probíral se jimi a četl, občas si dělal poznámky nebo rozjímal, dokud jsme neminuli Reading. Pak je náhle všechny smotal do obrovské koule a vyhodil ji na polici na zavazadla.

„Slyšel jste něco o tom případu?“ zeptal se.

„Ani slovo. Už několik dní jsem neviděl noviny.“

„Londýnský tisk nepřinesl příliš podrobné zprávy. Právě jsem prošel všechny nedávné noviny, abych si osvojil podrobnosti. Zdá se, pokud jsem to pochopil, že jde o jeden z těch jednoduchých případů, které jsou tak nesmírně těžké.“

„To zní trochu paradoxně.“

„Ale je to hluboká pravda. Pozoruhodnost je skoro vždycky stopa. Čím je zločin bezvýraznější a všednější, tím těžší je ho objasnit. V tomto případě však proti synovi zavražděného vznesli velmi vážné obvinění.“

„Je to tedy vražda?“

„Nu, předpokládá se to. Nebudu nic pokládat za samozřejmé, dokud nebudu mít příležitost se na to osobně podívat. Vysvětlím vám stav věcí, pokud jsem ho dokázal pochopit, v několika slovech.

„Údolí Boscombe je venkovský kraj nedaleko Rossu v Herefordshiru. Největším vlastníkem půdy v těch končinách je jistý pan John Turner, který zbohatl v Austrálii a před několika lety se vrátil do staré vlasti. Jednu ze svých farem, farmu Hatherley, pronajal panu Charlesi McCarthymu, rovněž bývalému Australanovi. Oba muži se znali z kolonií, takže nebylo nepřirozené, že když se přišli usadit, udělali to co nejblíže u sebe. Turner byl zjevně bohatší, takže McCarthy se stal jeho nájemcem, ale i tak zůstali, jak se zdá, v dokonale rovnocenném vztahu, neboť byli často spolu. McCarthy měl jednoho syna, osmnáctiletého mladíka, a Turner jedinou dceru stejného věku, ale ani jednomu z nich už manželka nežila. Zdá se, že se vyhýbali společnosti sousedních anglických rodin a vedli uzavřený život, ačkoli oba McCarthyové měli rádi sport a často je vídali na dostizích v okolí. McCarthy měl dva sluhy, muže a děvče. Turner měl značnou domácnost, přinejmenším půl tuctu lidí. To je vše, co jsem se o těch rodinách dokázal dozvědět. A nyní fakta.