Pět pomerančových jadérek

Arthur Conan Doyle

Pět pomerančových jadérek

Když procházím své poznámky a záznamy o případech Sherlocka Holmese z let 1882 až 1890, stojím před tolika, které mají zvláštní a zajímavé rysy, že není snadné vědět, které vybrat a které vynechat. Některé se však už dostaly na veřejnost prostřednictvím novin a jiné neposkytly prostor těm zvláštním vlastnostem, které měl můj přítel v tak vysoké míře a jejichž vykreslení je cílem těchto zápisků. Některé také vzdorovaly jeho analytickému umění a byly by jako příběhy začátky bez konce, zatímco jiné se objasnily jen částečně a jejich vysvětlení se zakládají spíše na dohadech a domněnkách než na tom absolutním logickém důkazu, který mu byl tak drahý. Jeden z těch posledních však byl ve svých podrobnostech tak pozoruhodný a ve svých výsledcích tak ohromující, že jsem v pokušení podat o něm zprávu, přestože jsou v něm body, které nikdy nebyly a pravděpodobně nikdy nebudou zcela objasněny.

Rok 1887 nám přinesl dlouhou řadu případů většího či menšího zájmu, o nichž si uchovávám záznamy. Mezi svými nadpisy z těchto dvanácti měsíců nacházím zprávu o dobrodružství s komnatou Paradol, o Společnosti amatérských žebráků, která měla přepychový klub ve spodních klenbách skladu nábytku, o faktech spojených se ztrátou britského barku Sophy Anderson, o pozoruhodných dobrodružstvích Grice Patersonových na ostrově Uffa a nakonec o případu otravy v Camberwellu. V tom posledním, jak si snad pamatujete, natáhl Sherlock Holmes hodinky mrtvého muže a dokázal tak, že byly nataženy dvě hodiny předtím a že tedy zesnulý v té době šel spát. Byla to dedukce největšího významu pro objasnění případu. Všechny je mohu někdy v budoucnu načrtnout, ale ani jeden nemá tak pozoruhodné rysy jako zvláštní sled okolností, kvůli němuž jsem teď vzal do ruky pero.

Byly poslední zářijové dny a rovnodennostní vichřice se rozpoutaly s výjimečnou silou. Celý den kvílel vítr a déšť bil do oken, takže i tady, v srdci velkého, lidskou rukou postaveného Londýna, jsme byli nuceni na okamžik pozvednout mysl od každodenní rutiny a uvědomit si přítomnost těch velkých živelných sil, které vřískají na lidstvo skrz mříže jeho civilizace jako nezkrocené šelmy v kleci. Jak se večeřelo, bouře sílila a hučela hlasitěji a vítr plakal a vzlykal v komíně jako dítě. Sherlock Holmes seděl zachmuřeně na jedné straně krbu a třídil do křížového rejstříku své záznamy o zločinech, zatímco já jsem se na druhé straně hluboce začetl do jednoho z krásných námořnických příběhů Clarka Russella, až se zdálo, že vytí vichřice zvenčí splývá s textem a pleskot deště se prodlužuje do dlouhého šumění mořských vln. Moje žena byla na návštěvě u matky a já jsem byl na několik dní znovu obyvatelem svého starého bytu na Baker Street.

„Ale,“ řekl jsem a zvedl jsem hlavu ke svému společníkovi, „to byl jistě zvonek. Kdo by mohl přijít dnes večer? Snad nějaký váš přítel?“

„Kromě vás žádného nemám,“ odvětil. „Návštěvy nevyhledávám.“

„Tak klient?“

„Jestli ano, je to vážný případ. Nic menšího by člověka nevyhnalo ven v takový den a v takovou hodinu. Ale myslím, že je to spíš nějaká kamarádka naší domácí.“

Sherlock Holmes se však ve svém dohadu mýlil, neboť na chodbě se ozvaly kroky a klepání na dveře. Natáhl dlouhou ruku, aby otočil lampu od sebe směrem k prázdnému křeslu, do něhož si měl sednout nový návštěvník.

„Dále!“ řekl.

Muž, který vešel, byl mladý, nanejvýš dvaadvacetiletý, upravený a úhledně oblečený, s čímsi vybraným a jemným v držení těla. Deštník, který držel v ruce a z něhož kapalo, a dlouhý lesklý nepromokavý plášť hovořily o prudkém počasí, skrz něž přišel. Úzkostlivě se rozhlédl v záři lampy a viděl jsem, že má bledou tvář a těžké oči jako člověk, kterého tíží nějaká velká úzkost.