Muž se zkřiveným rtem

Arthur Conan Doyle

Muž se zkřiveným rtem

Isa Whitney, bratr zesnulého Eliase Whitneyho, doktora teologie a ředitele teologické fakulty svatého Jiří, byl silně závislý na opiu. Ten návyk se u něj, pokud vím, vyvinul z nějakého hloupého rozmaru ještě ve studentských dobách. Když si přečetl popis snů a pocitů od De Quinceyho, napustil svůj tabák laudanem ve snaze vyvolat stejné účinky. Zjistil, jako tolik jiných, že tento zvyk se snáze nabývá, než se ho člověk zbavuje, a mnoho let zůstával otrokem drogy, předmětem hrůzy i soucitu svých přátel a příbuzných. Vidím ho před sebou i teď, se žlutou, těstovitou tváří, povislými víčky a zorničkami jako špendlíkové hlavičky, celého schouleného v křesle, trosku a ruinu ušlechtilého muže.

Jednou v noci, bylo to v červnu 1889, zazvonil u mě zvonek, přibližně v hodinu, kdy si člověk poprvé zívne a podívá se na hodiny. Napřímil jsem se v křesle a moje žena si položila vyšívání do klína a trochu zklamaně se zatvářila.

„Pacient!“ řekla. „Budeš muset jít ven.“

Zasténal jsem, protože jsem se právě vrátil domů po únavném dni.

Slyšeli jsme, jak se otevřely dveře, několik spěšných slov a potom rychlé kroky po linoleu. Naše vlastní dveře se rozletěly a do pokoje vešla dáma oblečená v jakési tmavé látce, s černým závojem.

„Promiňte, že přicházím tak pozdě,“ začala, a potom, když náhle ztratila sebeovládání, přiběhla, vrhla se mé ženě kolem krku a rozvzlykala se jí na rameni. „Ach, jsem v takových nesnázích!“ zvolala. „Tak moc potřebuji trochu pomoci.“

„Ale vždyť,“ řekla moje žena a nadzvedla jí závoj, „to je Kate Whitneyová. Jak jsi mě vylekala, Kate! Netušila jsem, kdo jsi, když jsi vešla.“

„Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem přišla rovnou k tobě.“ Tak to bývalo vždycky. Lidé v žalu přicházeli k mé ženě jako ptáci k majáku.

„Bylo od tebe velmi milé, že jsi přišla. Teď si musíš dát trochu vína s vodou, pohodlně se tu posadit a všechno nám vypovědět. Nebo by ti bylo milejší, kdybych poslala Jamese spát?“

„Ach, ne, ne! Chci i radu a pomoc doktora. Jde o Isu. Už dva dny nebyl doma. Tak se o něj bojím!“

Nebylo to poprvé, co s námi mluvila o manželových potížích, se mnou jako s lékařem, s mou ženou jako se starou přítelkyní a spolužačkou. Uklidňovali a utěšovali jsme ji, jak jsme jen uměli. Věděla, kde je její manžel? Bylo možné, abychom jí ho přivedli zpět?

Zdá se, že bylo. Měla nejspolehlivější informace, že v poslední době, když na něj přišel záchvat, navštěvoval opiové doupě na nejvzdálenějším východním okraji City. Dosud se jeho orgie vždy omezovaly na jeden den a večer se vracel, roztřesený a zničený. Ale teď ho to drželo už osmačtyřicet hodin a ležel tam, nepochybně mezi spodinou doků, vdechoval jed nebo vyspával jeho účinky. Byla si jistá, že ho je třeba hledat tam, ve Zlatém prutu na Upper Swandam Lane. Ale co měla dělat? Jak by mohla ona, mladá a plachá žena, vejít na takové místo a vyrvat manžela zprostřed surovců, kteří ho obklopovali?

Tak se věc měla a ovšem z ní bylo jen jedno východisko. Nemohl bych ji na to místo doprovodit? A potom, když jsem se nad tím lépe zamyslel, proč by vůbec měla jít? Byl jsem lékařem Isy Whitneyho a jako takový jsem na něj měl vliv. Zvládl bych to lépe, kdybych byl sám. Dal jsem jí slovo, že ho do dvou hodin pošlu domů v drožce, je-li opravdu na adrese, kterou mi dala. A tak jsem za deset minut nechal za sebou křeslo a útulný salon a uháněl jsem v drožce na východ za zvláštním posláním, jak se mi tehdy zdálo, ačkoli jen budoucnost mohla ukázat, jak zvláštní bude.

První etapa mého dobrodružství nebyla nijak složitá. Upper Swandam Lane je odporná ulička číhající za vysokými sklady, které lemují severní břeh řeky východně od London Bridge. Mezi obchodem se starými šaty a výčepem s ginem jsem našel doupě, které jsem hledal. Vcházelo se do něj po strmých schodech, které vedly dolů k černému otvoru jako ústí jeskyně. Přikázal jsem drožkáři, aby počkal, a sešel jsem po schodech, které ustavičný krok opilých nohou vyšlapal uprostřed do prohlubní. Při světle blikající olejové lampy nad dveřmi jsem našel kliku a vešel jsem do dlouhé nízké místnosti. Vzduch v ní byl hustý a těžký hnědým opiovým dýmem a podél stěn se v řadách nad sebou táhly dřevěné palandy jako v předním podpalubí emigrantské lodi.