Modrý karbunkul

Arthur Conan Doyle

Modrý karbunkul

Druhý den ráno po Vánocích jsem navštívil svého přítele Sherlocka Holmese s úmyslem popřát mu příjemné svátky. Povaloval se na pohovce ve fialovém županu, po pravé ruce měl stojan s dýmkami a vedle sebe hromadu zmačkaných ranních novin, zjevně právě prostudovaných. U pohovky stála dřevěná židle a na rohu opěradla visel velmi ošumělý a pochybný tvrdý plstěný klobouk, značně opotřebovaný a na několika místech popraskaný. Lupa a pinzeta ležící na sedadle židle naznačovaly, že klobouk takto pověsil, aby ho mohl zkoumat.

„Máte práci,“ řekl jsem, „snad vás vyrušuji.“

„Vůbec ne. Jsem rád, že mám přítele, s nímž mohu probrat své výsledky. Věc je naprosto triviální,“ kývl palcem směrem ke starému klobouku, „ale jsou s ní spojeny body, které nejsou tak docela bez zajímavosti, ba ani bez poučení.“

Usadil jsem se v jeho křesle a hřál jsem si ruce u praskajícího ohně, neboť nastal ostrý mráz a okna byla hustě pokryta ledovými květy. „Předpokládám,“ poznamenal jsem, „že se k této věci, ať vypadá jakkoli obyčejně, váže nějaký příběh o smrti, že je to stopa, která vás přivede k řešení nějaké záhady a k potrestání nějakého zločinu.“

„Ne, ne. Žádný zločin,“ řekl Sherlock Holmes se smíchem. „Jen jedna z těch rozmarných malých příhod, které se stávají, když se čtyři miliony lidských bytostí tísní na prostoru několika čtverečních kilometrů. Uprostřed působení a protipůsobení tak hustého lidského roje lze očekávat každou možnou kombinaci událostí a objeví se nejeden malý problém, který může být nápadný a bizarní, aniž by byl zločinný. S takovými už máme zkušenosti.“

„Natolik,“ poznamenal jsem, „že z posledních šesti případů, které jsem přidal do svých poznámek, byly tři zcela bez zločinu v právním smyslu.“

„Přesně. Narážíte na můj pokus získat zpět listiny Irene Adlerové, na pozoruhodný případ slečny Mary Sutherlandové a na dobrodružství muže se zkřiveným rtem. Nuže, nepochybuji, že tato maličkost spadne do téže nevinné kategorie. Znáte Petersona, toho vrátného?“

„Ano.“

„Jemu patří tato trofej.“

„Je to jeho klobouk.“

„Ne, ne, našel ho. Jeho majitel je neznámý. Prosím vás, abyste na něj nehleděl jako na otlučenou buřinku, ale jako na intelektuální problém. A nejprve, jak se sem dostal. Přišel na Boží hod ráno ve společnosti pěkné tučné husy, která se, o tom nepochybuji, právě v této chvíli peče před Petersonovým ohněm. Fakta jsou tato: asi ve čtyři ráno na Boží hod se Peterson, který je, jak víte, velmi poctivý chlapík, vracel z jakési malé oslavy a mířil domů po Tottenham Court Road. Před sebou viděl ve světle plynové lampy vyššího muže, který kráčel mírně vrávoravě a nesl bílou husu přehozenou přes rameno. Když došel na roh Goodge Street, strhla se rvačka mezi tím cizincem a hloučkem surovců. Jeden z nich mu srazil klobouk, načež zvedl hůl, aby se bránil, a když jí zatočil nad hlavou, rozbil za sebou výklad obchodu. Peterson se rozběhl, aby cizince ochránil před útočníky. Ale ten muž, zděšený, že rozbil výklad, a když viděl, že se k němu řítí úředně vyhlížející osoba v uniformě, pustil husu, dal se na útěk a zmizel v labyrintu malých uliček, které leží za Tottenham Court Road. Surovci při Petersonově zjevení také utekli, takže mu zůstalo bojiště i kořist vítězství v podobě tohoto otlučeného klobouku a nanejvýš bezúhonné vánoční husy.“

„Které jistě vrátil jejich majiteli?“

„Drahý příteli, v tom je problém. Je pravda, že na malém lístku, který byl přivázán k levé noze ptáka, bylo vytištěno ‚Pro paní Henry Bakerovou‘, a je také pravda, že na podšívce tohoto klobouku jsou čitelné iniciály ‚H. B.‘, ale protože v tomto našem městě jsou tisíce Bakerů a stovky mužů jménem Henry Baker, není snadné vrátit ztracený majetek některému z nich.“