Strakatý pás

Arthur Conan Doyle

Strakatý pás

Když si prohlížím své poznámky o více než sedmdesáti případech, na nichž jsem za posledních osm let studoval metody svého přítele Sherlocka Holmese, nacházím mnohé tragické, některé komické, velký počet jen zvláštních, ale ani jeden všední. Protože pracoval spíše z lásky ke svému umění než pro nabytí majetku, odmítal se spojovat s jakýmkoli vyšetřováním, které nesměřovalo k neobvyklému, ba až fantastickému. Ze všech těchto různorodých případů si však nevzpomínám na žádný, který by měl pozoruhodnější rysy než případ známé surreyské rodiny Roylottových ze Stoke Moran. Události, o nichž mluvím, se odehrály v prvních dnech mého přátelství s Holmesem, když jsme jako mládenci bydleli spolu na Baker Street. Je možné, že jsem je mohl zaznamenat už dříve, ale tehdy jsem dal slib mlčenlivosti a osvobodila mě z něj až minulý měsíc předčasná smrt dámy, které jsem ho dal. Snad je jen dobře, že fakta teď vyjdou najevo, neboť mám důvody vědět, že o smrti doktora Grimesbyho Roylotta kolují rozšířené pověsti, které činí celou věc ještě hroznější než pravda.

Bylo to začátkem dubna roku 1883, když jsem se jednoho rána probudil a uviděl Sherlocka Holmese stát úplně oblečeného u mé postele. Zpravidla vstával pozdě, a protože hodiny na krbové římse mi ukazovaly, že je teprve čtvrt na osm, zamrkal jsem na něj trochu překvapeně a snad i s nepatrnou nevolí, neboť sám jsem byl ve svých zvycích pravidelný.

„Velmi mě mrzí, že vás burcuji, Watsone,“ řekl, „ale dnes ráno je to společný úděl. Vzburcovali paní Hudsonovou, ta to oplatila mně a já vám.“

„Co se děje, hoří?“

„Ne, klient. Zdá se, že přišla mladá dáma ve značně rozrušeném stavu a trvá na tom, že mě musí vidět. Čeká teď v obývacím pokoji. Nuže, když mladé dámy bloudí po metropoli v tuto ranní hodinu a burcují ospalé lidi z postelí, předpokládám, že mají oznámit něco velmi naléhavého. Kdyby se ukázalo, že je to zajímavý případ, jistě byste ho chtěl sledovat od začátku. V každém případě jsem si myslel, že bych vás měl zavolat a dát vám tu možnost.“

„Drahý příteli, nenechal bych si to ujít za nic na světě.“

Neměl jsem většího potěšení než sledovat Holmese při jeho profesionálních vyšetřováních a obdivovat jeho rychlé dedukce, bleskové jako intuice, a přece vždy založené na logickém základě, jimiž rozplétal problémy, které mu předkládali. Rychle jsem na sebe hodil šaty a za pár minut jsem byl připraven doprovodit přítele dolů do obývacího pokoje. Dáma v černém, s hustým závojem, která seděla u okna, vstala, když jsme vešli.

„Dobré ráno, madam,“ řekl Holmes vesele. „Jmenuji se Sherlock Holmes. Toto je můj důvěrný přítel a spolupracovník doktor Watson, před nímž můžete mluvit stejně otevřeně jako přede mnou. Ha! Jsem rád, že paní Hudsonová měla tolik rozumu, aby rozdělala oheň. Přisedněte si k němu, prosím, a objednám vám šálek horké kávy, neboť vidím, že se třesete.“

„Netřesu se zimou,“ řekla žena tichým hlasem a přesedla si, jak ji Holmes požádal.

„Čím tedy?“

„Strachem, pane Holmesi. Hrůzou.“ Při těch slovech zvedla závoj a viděli jsme, že je opravdu v žalostném stavu rozrušení, tvář měla celou staženou a šedou, s neklidnýma vystrašenýma očima, jaké má štvané zvíře. Podle rysů a postavy to byla třicetiletá žena, ale vlasy měla předčasně prošedivělé a její výraz byl unavený a vyčerpaný. Sherlock Holmes ji přeměřil jedním ze svých rychlých pohledů, které postřehnou všechno.

„Nesmíte se bát,“ řekl konejšivě, naklonil se a poklepal ji po předloktí. „Brzy dáme věci do pořádku, o tom nepochybuji. Přijela jste dnes ráno vlakem, jak vidím.“

„Vy mě tedy znáte?“

„Ne, ale vidím druhou polovinu zpáteční jízdenky v dlani vaší levé rukavice. Musela jste vyrazit brzy, a přece jste se ještě pořádný kus vezla dvoukolkou po rozbahněných cestách, než jste se dostala na nádraží.“