Inženýrův palec

Arthur Conan Doyle

Inženýrův palec

Ze všech problémů, které byly za léta naší důvěrné známosti předloženy mému příteli panu Sherlocku Holmesovi k vyřešení, jen na dva jsem ho upozornil já: na případ palce pana Hatherleyho a na případ šílenství plukovníka Warburtona. Z nich ten druhý snad poskytl bystrému a originálnímu pozorovateli vděčnější pole, ale ten první měl tak zvláštní začátek a tak dramatické podrobnosti, že si snad více zaslouží být zaznamenán, i když dal mému příteli méně příležitostí k těm deduktivním metodám uvažování, jimiž dosahoval tak pozoruhodných výsledků. Ten příběh, myslím, už v novinách vícekrát vyšel, ale jako všechna taková vyprávění působí mnohem méně silně, když se podá en bloc v jediném půlsloupci tisku, než když se fakta pomalu rozvíjejí před vlastníma očima a záhada se postupně rozplývá, protože každý nový objev je dalším krokem k úplné pravdě. V té době na mne ty okolnosti hluboce zapůsobily a uplynutí dvou let ten účinek sotva oslabilo.

Bylo to v létě 1889, krátce po mé svatbě, když se odehrály události, které se teď chystám shrnout. Vrátil jsem se k civilní praxi a definitivně jsem opustil Holmese v jeho bytě na Baker Street, ačkoli jsem ho stále navštěvoval a občas jsem ho dokonce přemluvil, aby se vzdal svých bohémských zvyků natolik, že přišel na návštěvu k nám. Moje praxe se neustále rozrůstala, a protože jsem náhodou bydlel nedaleko nádraží Paddington, získal jsem několik pacientů z řad železničních zaměstnanců. Jeden z nich, kterého jsem vyléčil z bolestivé a vleklé choroby, neúnavně vychvaloval mé přednosti a snažil se mi poslat každého nemocného, na něhož měl nějaký vliv.

Jednoho rána, krátce před sedmou, mě probudila služka klepáním na dveře, aby oznámila, že z Paddingtonu přišli dva muži a čekají v ordinaci. Rychle jsem se oblékl, neboť jsem ze zkušenosti věděl, že železniční případy bývají zřídka triviální, a pospíchal jsem dolů. Když jsem scházel, můj starý spojenec, vlakový průvodčí, vyšel z místnosti a pevně za sebou zavřel dveře.

„Mám ho tady,“ zašeptal a kývl palcem přes rameno. „Je v pořádku.“

„Co je to?“ zeptal jsem se, neboť jeho chování naznačovalo, že mi v pokoji uvěznil nějakého zvláštního tvora.

„Nový pacient,“ zašeptal. „Myslel jsem, že ho přivedu sám, aby mi nemohl utéct. Tam je, živý a zdravý. Musím jít, doktore, mám své povinnosti, stejně jako vy.“ A odešel, tento věrný dohazovač, ani mi nedal čas poděkovat.

Vešel jsem do ordinace a našel jsem tam pána, který seděl u stolu. Byl nenápadně oblečen v obleku z vřesového tvídu, s měkkou soukennou čepicí, kterou položil na mé knihy. Kolem jedné ruky měl omotaný kapesník celý posetý krvavými skvrnami. Byl mladý, ne víc než pětadvacetiletý, řekl bych, se silnou mužnou tváří. Ale byl nesmírně bledý a působil na mne dojmem člověka, který trpí nějakým silným rozrušením a potřebuje všechnu sílu vůle, aby je ovládl.

„Mrzí mě, že vás burcuji tak časně, doktore,“ řekl, „ale v noci jsem utrpěl velmi vážnou nehodu. Dnes ráno jsem přijel vlakem, a když jsem se na Paddingtonu ptal, kde bych našel lékaře, jeden dobrý člověk mě laskavě doprovodil sem. Dal jsem služce vizitku, ale vidím, že ji nechala na stolku.“

Zvedl jsem ji a podíval se na ni. „Pan Victor Hatherley, hydraulický inženýr, Victoria Street 16A (3. patro).“ To bylo jméno, povolání a bydliště mého ranního návštěvníka. „Lituji, že jsem vás nechal čekat,“ řekl jsem a usedl jsem do svého křesla. „Jak rozumím, právě jste přijel z noční cesty, která je sama o sobě jednotvárnou záležitostí.“

„Ach, mou noc by sotva někdo nazval jednotvárnou,“ řekl a zasmál se. Smál se velmi srdečně, vysokým, zvonivým tónem, opřený v křesle, až se mu třásly boky. Všechny mé lékařské instinkty se proti tomu smíchu vzbouřily.