Urozený mládenec

Arthur Conan Doyle

Urozený mládenec

Sňatek lorda St. Simona a jeho podivné vyústění už dávno přestaly být předmětem zájmu v těch vznešených kruzích, v nichž se nešťastný ženich pohybuje. Zastínily jej nové skandály a jejich pikantnější podrobnosti odvedly klevetníky od tohoto čtyři roky starého dramatu. Jelikož však mám důvod věřit, že úplná fakta se nikdy nedostala k široké veřejnosti, a jelikož můj přítel Sherlock Holmes měl na objasnění té věci značný podíl, cítím, že žádné zápisky o něm by nebyly úplné bez malého náčrtu této pozoruhodné epizody.

Bylo to několik týdnů před mou vlastní svatbou, ve dnech, kdy jsem ještě bydlel s Holmesem na Baker Street. Vrátil se z odpolední procházky a na stole ho čekal dopis. Celý den jsem zůstal doma, neboť počasí se náhle změnilo v déšť s prudkými podzimními větry a kulka z jezailu, kterou jsem si přinesl v jedné z končetin jako památku na afghánské tažení, vytrvale tupě pulzovala. S tělem v jednom křesle a s nohama na druhém jsem se obklopil mrakem novin, až jsem je nakonec, přesycen zprávami dne, všechny odhodil. Ležel jsem bez zájmu, hleděl jsem na obrovský erb a monogram na obálce na stole a líně uvažoval, kdo by mohl být urozeným dopisovatelem mého přítele.

„Tady je velmi vznešený dopis,“ poznamenal jsem, když vešel. „Vaše ranní dopisy, pokud si dobře pamatuji, byly od prodavače ryb a od celního dozorce.“

„Ano, moje korespondence má jistě půvab rozmanitosti,“ odvětil s úsměvem, „a ty skromnější bývají obvykle zajímavější. Tohle vypadá jako jedno z těch nevítaných společenských pozvání, která člověka nutí buď se nudit, nebo lhát.“

Rozlomil pečeť a přelétl obsah očima.

„Ach, podívejme se, možná to nakonec bude něco zajímavého.“

„Tedy ne společenské?“

„Ne, vysloveně pracovní.“

„A od urozeného klienta?“

„Jednoho z nejvýše postavených v Anglii.“

„Drahý příteli, blahopřeji vám.“

„Ujišťuji vás, Watsone, bez přetvářky, že postavení mého klienta pro mě znamená méně než zajímavost jeho případu. Je však docela možné, že ani ta v tomto novém vyšetřování nebude chybět. V poslední době jste pilně četl noviny, že?“

„Vypadá to tak,“ řekl jsem sklesle a ukázal jsem na obrovskou hromadu v koutě. „Neměl jsem nic jiného na práci.“

„To je štěstí, neboť mě snad budete moci uvést do obrazu. Já nečtu nic kromě kriminálních zpráv a osobních inzerátů. Ty druhé jsou vždy poučné. Ale jestliže jste nedávné události sledoval tak pozorně, musel jste číst o lordu St. Simonovi a jeho svatbě?“

„Ach ano, s nejhlubším zájmem.“

„To je dobře. Dopis, který držím v ruce, je od lorda St. Simona. Přečtu vám ho a vy mi na oplátku musíte prohrabat ty noviny a dát mi všechno, co se té věci týká. Píše toto:

„‚DRAHÝ PANE SHERLOCKU HOLMESI, lord Backwater mi říká, že se mohu bezvýhradně spolehnout na Váš úsudek a diskrétnost. Rozhodl jsem se proto navštívit Vás a poradit se s Vámi o velmi bolestné události, která se stala v souvislosti s mou svatbou. Pan Lestrade ze Scotland Yardu ve věci již koná, ale ujišťuje mě, že nemá žádné námitky proti Vaší spolupráci, a dokonce si myslí, že by mohla být nápomocná. Přijdu ve čtyři odpoledne, a kdybyste měl v tu dobu jinou schůzku, doufám, že ji odložíte, neboť tato věc je nanejvýš důležitá. S úctou

„‚ROBERT ST. SIMON.‘

„Je datován v Grosvenor Mansions, psán brkem a urozený lord měl tu smůlu, že si na vnější stranu pravého malíčku udělal skvrnu od inkoustu,“ poznamenal Holmes a složil dopis.

„Píše o čtvrté. Teď jsou tři. Za hodinu tu bude.“

„Pak mám právě dost času, abych si s vaší pomocí udělal ve věci jasno. Prohrabte ty noviny a seřaďte výstřižky podle času, zatímco se já podívám, kdo je náš klient.“ Vybral svazek v červené vazbě z řady příruček u krbové římsy. „Tady ho máme,“ řekl, posadil se a rozložil knihu na koleně. „‚Lord Robert Walsingham de Vere St. Simon, druhý syn vévody z Balmoralu.‘ Hm! ‚Erb: v modrém poli tři ježky v hlavě štítu nad černým břevnem. Narozen 1846.‘ Je mu čtyřicet jedna let, což je na ženění zralý věk. V minulé vládě byl státním podtajemníkem pro kolonie. Vévoda, jeho otec, byl kdysi ministrem zahraničních věcí. Dědí krev Plantagenetů přímou linií a Tudorovců po přeslici. Ha! Nu, na tom všem není nic moc poučného. Myslím, že se musím obrátit na vás, Watsone, pro něco solidnějšího.“