Berylová korunka

Arthur Conan Doyle

Berylová korunka

„Holmesi,“ řekl jsem, když jsem jednou ráno stál u našeho arkýřového okna a hleděl dolů do ulice, „tamhle jde nějaký blázen. Je dost smutné, že ho příbuzní nechávají chodit ven samotného.“

Můj přítel se líně zvedl z křesla, stanul s rukama v kapsách županu a hleděl mi přes rameno. Bylo jasné, mrazivé únorové ráno a sníh z předchozího dne ještě stále ležel hluboko na zemi a jasně se třpytil v zimním slunci. Uprostřed Baker Street ho doprava rozjezdila do hnědého rozdrobeného pásu, ale po obou stranách a na navršených okrajích chodníků ležel stále tak bílý, jako když napadl. Šedý chodník byl vyčištěný a oškrabaný, ale stále byl nebezpečně kluzký, takže chodců bylo méně než obvykle. Vlastně od stanice podzemní dráhy Metropolitan nepřicházel nikdo kromě jediného pána, jehož výstřední chování upoutalo mou pozornost.

Byl to muž asi padesátiletý, vysoký, zavalitý a impozantní, s masivní, výrazně řezanou tváří a s postavou, která vzbuzovala respekt. Oblečen byl tmavě, a přesto bohatě, v černém redingotu, lesklém cylindru, úhledných hnědých kamaších a dobře střižených perlově šedých kalhotách. Jeho počínání však bylo v absurdním protikladu k důstojnosti jeho oděvu a rysů, neboť usilovně běžel a občas si poskočil, jak to dělá unavený člověk, který není zvyklý namáhat nohy. Při běhu trhal rukama nahoru a dolů, pokyvoval hlavou a křivil tvář do nejpodivnějších grimas.

„Co mu, proboha, může být?“ zeptal jsem se. „Dívá se nahoru na čísla domů.“

„Myslím, že jde sem,“ řekl Holmes a zamnul si ruce.

„Sem?“

„Ano. Spíš si myslím, že se se mnou jde poradit profesionálně. Myslím, že poznávám příznaky. Ha! Neříkal jsem to?“ Zatímco hovořil, muž se s funěním a supěním vrhl k našim dveřím a tahal za zvonek, až celý dům řinčel.

Za několik okamžiků byl v našem pokoji, stále funěl, stále gestikuloval, ale s takovým strnulým výrazem žalu a zoufalství v očích, že se naše úsměvy v okamžiku změnily v hrůzu a soucit. Chvíli ze sebe nedokázal vydat ani slovo, jen se kolébal a rval si vlasy jako někdo, koho dohnali na krajní hranici rozumu. Potom náhle vyskočil na nohy a udeřil si hlavou o stěnu takovou silou, že jsme se na něj oba vrhli a odtáhli ho do středu pokoje. Sherlock Holmes ho vtlačil do křesla, posadil se k němu, poplácal ho po ruce a promlouval k němu tím vlídným, uklidňujícím tónem, který uměl tak dobře používat.

„Přišel jste mi vyprávět svůj příběh, že?“ řekl. „Jste vyčerpaný ze spěchu. Počkejte, prosím, až se vzpamatujete, a potom se velmi rád podívám na jakýkoli malý problém, který mi předložíte.“

Muž seděl minutu nebo déle se zvedající se hrudí a bojoval s pohnutím. Potom si přejel kapesníkem po čele, pevně stiskl rty a obrátil k nám tvář.

„Nepochybně mě pokládáte za blázna?“ řekl.

„Vidím, že jste zažil nějaké velké trápení,“ odvětil Holmes.

„Bůh ví, že ano! Trápení, které stačí na to, aby mi vzalo rozum. Je tak náhlé a tak strašné. Veřejnou hanbu bych snad snesl, třebaže jsem člověk, na jehož charakteru dosud nebyla poskvrna. Soukromé neštěstí je také údělem každého člověka. Ale když přijdou obě naráz a v tak hrozivé podobě, stačí to, aby otřásly mou duší. Kromě toho nejde jen o mě. Nejušlechtilejší v zemi mohou trpět, pokud se nenajde nějaké východisko z této strašné věci.“

„Uklidněte se, prosím, pane,“ řekl Holmes, „a jasně mi řekněte, kdo jste a co se vám přihodilo.“

„Moje jméno,“ odvětil náš návštěvník, „vám bude pravděpodobně známé. Jsem Alexander Holder z bankovního domu Holder & Stevenson na Threadneedle Street.“

To jméno jsme opravdu dobře znali jako jméno hlavního společníka druhého největšího soukromého bankovního domu v londýnské City. Co se tedy mohlo stát, že to jednoho z nejpřednějších občanů Londýna přivedlo do tak žalostného stavu? Čekali jsme plni zvědavosti, dokud se dalším úsilím nevzchopil a nezačal vyprávět.