Zvieracia farma
George Orwell
První kapitola
Pan Jones z Panské farmy zamkl na noc kurníky, ale byl tak opilý, že zapomněl zavřít vletové otvory. Kruh světla z lucerny mu poskakoval ze strany na stranu, když se potácel přes dvůr. U zadních dveří skopl holínky, v komoře si načepoval ze sudu poslední sklenici piva a vydal se nahoru do postele, kde už chrápala paní Jonesová.
Jen co v ložnici zhaslo světlo, všemi hospodářskými budovami proběhl šum a třepot křídel. Během dne se rozneslo, že starý Major, cenami ověnčený kanec plemene middle white, měl minulé noci zvláštní sen a chce ho vyprávět ostatním zvířatům. Dohodlo se, že se všichni sejdou ve velké stodole, jen co bude pan Jones bezpečně pryč. Starý Major (tak mu říkali vždy, ačkoli na výstavách vystupoval pod jménem Kráska z Willingdonu) se na farmě těšil takové úctě, že každý byl ochoten obětovat hodinu spánku, aby slyšel, co chce říci.
Na jednom konci velké stodoly, na jakémsi vyvýšeném pódiu, se Major už usadil na svém lůžku ze slámy pod lucernou, která visela z trámu. Bylo mu dvanáct let a v poslední době dost přibral, ale stále to bylo prase majestátního vzhledu, moudré a dobrotivé na pohled přesto, že mu nikdy nepřistřihli kly. Zakrátko začala přicházet ostatní zvířata a každé se uvelebilo po svém. První přišli tři psi, Zvonka, Jessie a Hryzko, a potom prasata, která se uložila do slámy hned před pódiem. Slepice se usadily na okenních římsách, holubi vyletěli na krokve, ovce a krávy si lehly za prasata a začaly přežvykovat. Dva tažní koně, Boxer a Jetelina, vešli spolu. Kráčeli velmi pomalu a svá obrovská chlupatá kopyta kladli na zem velmi opatrně, aby ve slámě nepošlapali nějaké malé zvíře. Jetelina byla statná mateřská kobyla, která se blížila střednímu věku. Po čtvrtém hříběti se jí už docela nevrátila původní postava. Boxer byl obrovské zvíře, měřil v kohoutku skoro metr osmdesát a byl silný jako dva obyčejní koně dohromady. Bílý pruh na nose mu dodával trochu přihlouplý výraz. A opravdu nepatřil k nejbystřejším, ale všichni si ho vážili pro vyrovnanou povahu a ohromnou pracovitost. Po koních přišla Muriel, bílá koza, a Benjamin, osel. Benjamin byl nejstarší zvíře na farmě a měl nejhorší povahu. Mluvil zřídka, a když už, tak obyčejně jen proto, aby utrousil nějakou cynickou poznámku. Říkal například, že Bůh mu dal ocas, aby odháněl mouchy, ale že by raději neměl ani ocas, ani mouchy. Jako jediný ze zvířat na farmě se nikdy nesmál. Když se ho zeptali proč, odpověděl, že nevidí nic k smíchu. A přece, ačkoli to nikdy otevřeně nepřiznal, byl oddaný Boxerovi. Neděle trávívali obyčejně spolu v malé ohradě za sadem, pásli se bok po boku a nepromluvili ani slovo.
Koně si právě lehli, když do stodoly v zástupu vešel houf kachňat, která ztratila matku. Slabě pištěla, motala se ze strany na stranu a hledala místo, kde by je nikdo nepošlapal. Jetelina kolem nich udělala svou mohutnou přední nohou cosi jako zeď, kachňata se za ní schoulila a hned usnula. Na poslední chvíli přicupitala drobnými krůčky Mollie, hloupá hezká bílá kobyla, která tahala bryčku pana Jonese, a chroupala při tom kostku cukru. Zaujala místo blízko vpředu a začala pohazovat bílou hřívou. Doufala, že si všimnou červených stužek, které do ní měla zapletené. Úplně poslední přišla kočka. Jako obyčejně se poohlédla po nejteplejším místě a nakonec se vtiskla mezi Boxera a Jetelinu. Tam po celou dobu Majorova projevu spokojeně předla a neposlouchala ani slovo z toho, co říkal.
Teď byla přítomna všechna zvířata kromě Mojžíše, krotkého havrana, který spal na bidle za zadními dveřmi. Když Major viděl, že se všechna pohodlně uvelebila a pozorně čekají, odkašlal si a začal:
„Soudruzi, o zvláštním snu, který jsem měl minulé noci, jste už slyšeli. Ale ke snu se dostanu později. Nejprve vám musím říci něco jiného. Nemyslím, soudruzi, že budu s vámi ještě dlouhé měsíce, a než zemřu, cítím, že je mou povinností předat vám moudrost, kterou jsem za ten čas nabyl. Prožil jsem dlouhý život. Když jsem ležel sám ve svém chlívku, měl jsem dost času na přemýšlení, a myslím, že smím říci: povaze života na této zemi rozumím tak dobře jako kterékoli zvíře, co dnes žije. O tom chci k vám mluvit.
„Nuže, soudruzi, jaká je povaha tohoto našeho života? Řekněme si to otevřeně: naše životy jsou bídné, lopotné a krátké. Narodíme se, dostaneme právě tolik potravy, abychom nevypustili duši, a ti z nás, kteří jsou toho schopni, musí pracovat do posledních sil. A v té chvíli, kdy skončí naše užitečnost, nás s ohavnou krutostí zabijí. Žádné zvíře v Anglii neví, co je štěstí nebo odpočinek, jen co dovrší rok. Žádné zvíře v Anglii není svobodné. Život zvířete je bída a otroctví. To je holá pravda.
„Ale je to prostě součást přírodního řádu? Je to proto, že tato naše země je tak chudá, že nedokáže dát slušný život těm, kdo v ní žijí? Ne, soudruzi, tisíckrát ne! Půda Anglie je úrodná a podnebí dobré. Anglie dokáže dát hojnost potravy nesmírně většímu počtu zvířat, než kolik ji teď obývá. Jen tato naše farma by uživila tucet koní, dvacet krav, stovky ovcí, a všechny by žily v pohodlí a důstojnosti, jaké si dnes sotva dokážeme představit. Proč tedy setrváváme v tomto bídném stavu? Protože téměř všechno, co svou prací vyprodukujeme, nám kradou lidé. V tom, soudruzi, je odpověď na všechny naše problémy. Dá se shrnout do jediného slova: Člověk. Člověk je jediný skutečný nepřítel, kterého máme. Odstraňte Člověka, a hlavní příčina hladu a nadměrné dřiny navždy zmizí.