BÍLÝ TESÁK

Jack London

BÍLÝ TESÁK

Jack London

Obsah

PRVNÍ ČÁST

KAPITOLA I.
PO STOPĚ MASA

Po obou stranách zamrzlé řeky se mračil temný smrkový les. Nedávný vítr strhl ze stromů bílý závoj jinovatky a v hasnoucím světle se zdálo, že se k sobě naklánějí, černé a hrozivé. Nad krajinou vládlo nesmírné ticho. Sama krajina byla pustina, bez života, bez pohybu, tak osamělá a studená, že její duch nebyl ani duchem smutku. Byl v ní náznak smíchu, ale smíchu strašnějšího než jakýkoli smutek, smíchu bez veselí jako úsměv sfingy, smíchu studeného jako mráz a prostoupeného pochmurnou jistotou neomylnosti. Byla to panovačná a nevyslovitelná moudrost věčnosti, která se smála marnosti života a jeho úsilí. Byla to Divočina, divoká severská Divočina se zamrzlým srdcem.

A přece tu život byl, šel krajinou a vzdoroval. Dolů po zamrzlé řece se lopotilo spřežení psů podobných vlkům. Jejich naježená srst byla obalená jinovatkou. Dech jim mrzl ve vzduchu, sotva vyšel z tlam. Tryskal v chuchvalcích páry, která se jim usazovala na srsti a měnila se v ledové krystalky. Psi měli kožené postroje a kožené postraňky je poutaly k saním, které se vlekly za nimi. Saně byly bez skluznic. Byly z pevné březové kůry a celou plochou ležely na sněhu. Přední konec saní byl ohnutý vzhůru jako svitek, aby tlačil dolů a pod sebe vlnu měkkého sněhu, která se před nimi vzdouvala. Na saních ležela pevně přivázaná dlouhá a úzká podlouhlá bedna. Byly tam i jiné věci, přikrývky, sekera, konvice na kávu a pánev, ale nejvíc místa zabírala a nejvíc byla na očích ta dlouhá a úzká podlouhlá bedna.

Před psy se lopotil muž na širokých sněžnicích. Za saněmi se lopotil druhý muž. Na saních, v bedně, ležel třetí muž, jehož lopota skončila, muž, kterého Divočina přemohla a srazila tak, že se už nikdy nepohne a nebude bojovat. Divočina ze své podstaty nemá ráda pohyb. Život ji uráží, protože život je pohyb, a Divočina se vždy snaží pohyb zničit. Zmrazuje vodu, aby nemohla téct do moře. Vyhání ze stromů mízu, až promrznou do svých mohutných srdcí. A nejzuřivěji a nejstrašněji ze všeho Divočina štve a drtí člověka, dokud si ho nepodrobí, člověka, který je ze všeho živého nejneklidnější, věčně ve vzpouře proti výroku, že všechen pohyb musí nakonec skončit zastavením pohybu.

Ale vpředu i vzadu se nezastrašeně a nezlomně lopotili dva muži, kteří ještě nebyli mrtví. Těla měli zahalená v kožešinách a měkce vyčiněné kůži. Řasy, tváře a rty měli tak obalené krystalky zmrzlého dechu, že jim nebylo možné rozeznat obličeje. To jim dodávalo vzhled strašidelných masek, pohřebníků ze světa přízraků na pohřbu jakéhosi ducha. Ale pod tím vším to byli lidé pronikající do krajiny pustoty, výsměchu a ticha, nepatrní dobrodruzi odhodlaní k obrovskému dobrodružství, kteří se postavili proti moci světa tak vzdáleného, cizího a mrtvého jako propasti vesmíru.

Šli dál beze slova a šetřili si dech na práci svých těl. Ze všech stran bylo ticho a doléhalo na ně hmatatelnou přítomností. Působilo jim na mysl tak, jako mnohonásobný tlak hluboké vody působí na tělo potápěče. Drtilo je vahou nekonečné rozlehlosti a nezměnitelného výroku. Vtlačovalo je do nejodlehlejších koutů jejich vlastní mysli a vytlačovalo z nich, jako šťávu z hroznů, všechny falešné zápaly, vzlety a přehnané sebevědomí lidské duše, dokud sami sebe neuviděli jako bytosti konečné a malé, zrnka a smítka, která se s chabou vychytralostí a skromnou moudrostí pohybují uprostřed hry a souhry velkých slepých živlů a sil.

Uplynula hodina a druhá hodina. Bledé světlo krátkého dne bez slunce začínalo hasnout, když se v nehybném vzduchu ozvalo slabé vzdálené zavytí. Prudce se vzneslo vzhůru, až dosáhlo nejvyššího tónu, kde se napjatě a rozechvěle drželo, a pak pomalu doznělo. Mohl to být nářek zatracené duše, nebýt jakési smutné divokosti a hladové dychtivosti, která v něm zněla. Přední muž otočil hlavu, až se jeho oči setkaly s očima muže vzadu. A pak si přes úzkou podlouhlou bednu navzájem přikývli.

Ozvalo se druhé zavytí a probodlo ticho pronikavostí jehly. Oba muži určili, odkud jde. Bylo to vzadu, kdesi ve sněhové pláni, kterou právě přešli. Ozvalo se třetí vytí, odpověď, také vzadu a nalevo od druhého.

„Jdou po nás, Bille,“ řekl muž vpředu.

Hlas mu zněl chraplavě a neskutečně a mluvil se zjevnou námahou.

„Masa je málo,“ odpověděl druh. „Už celé dny jsem neviděl ani zaječí stopu.“

Pak už nepromluvili, ačkoli napínali uši k loveckému vytí, které se za nimi ozývalo dál.

Když padla tma, zavedli psy do houštiny smrků na břehu řeky a rozbili tábor. Rakev u ohně sloužila za sedadlo i stůl. Vlčí psi, shluklí na druhé straně ohně, vrčeli a hašteřili se mezi sebou, ale nejevili ani nejmenší chuť zatoulat se do tmy.