Alicina dobrodružství v Říši divů

Lewis Carroll

Alicina dobrodružství v Říši divů

Lewis Carroll

MILLENNIUM FULCRUM EDITION 3.0

Obsah

I. KAPITOLA
Dolů králičí norou

Alici už začínalo pořádně unavovat, že sedí vedle sestry na břehu a nemá co dělat: jednou či dvakrát nahlédla do knihy, kterou sestra četla, ale nebyly v ní žádné obrázky ani rozhovory, „a k čemu je kniha,“ pomyslela si Alice, „ve které nejsou obrázky ani rozhovory?“

A tak v duchu uvažovala (jak nejlépe dovedla, protože se v ten horký den cítila velmi ospalá a hloupá), zda potěšení z pletení věnce ze sedmikrásek stojí za tu námahu vstát a sedmikrásky natrhat, když tu náhle těsně kolem ní proběhl Bílý králík s růžovýma očima.

Na tom nebylo nic až tak pozoruhodného, a ani se Alici nezdálo až tak neobvyklé, když slyšela, jak si Králík říká: „Ach jo! Ach jo! Přijdu pozdě!“ (Když o tom později přemýšlela, napadlo ji, že se nad tím měla pozastavit, ale tehdy jí to všechno připadalo docela přirozené.) Když však Králík opravdu vytáhl z kapsy u vesty hodinky, podíval se na ně a pak spěchal dál, Alice vyskočila na nohy, protože jí blesklo hlavou, že ještě nikdy neviděla králíka, který by měl kapsu u vesty, natož hodinky, které by z ní vytáhl, a celá rozpálená zvědavostí se rozběhla za ním přes pole a naštěstí ho ještě stihla zahlédnout, jak hupl do velké králičí nory pod živým plotem.

Za chvíli se za ním spustila dolů i Alice a ani jednou ji nenapadlo, jak se, proboha, dostane zase ven.

Králičí nora vedla kus cesty rovně jako tunel a pak se náhle stočila dolů, tak náhle, že Alice neměla ani chviličku na to, aby ji vůbec napadlo zastavit se, a už padala do velmi hluboké studny.

Buď byla studna velmi hluboká, nebo padala velmi pomalu, protože měla při pádu dost času rozhlédnout se kolem sebe a přemýšlet, co se bude dít dál. Nejprve se pokusila podívat dolů a zjistit, kam to vlastně letí, ale byla tam taková tma, že nic neviděla. Pak se podívala na stěny studny a všimla si, že jsou plné skříněk a polic s knihami. Tu a tam spatřila mapy a obrázky zavěšené na háčcích. Když letěla kolem jedné police, sundala z ní sklenici. Měla nálepku „POMERANČOVÁ MARMELÁDA“, ale k jejímu velkému zklamání byla prázdná: nechtěla ji pustit, aby někoho pod sebou nezabila, a tak se jí podařilo vložit ji do jedné ze skříněk, kolem které právě padala.

„No!“ pomyslela si Alice. „Po takovémhle pádu mi už bude úplně jedno, když se skutálím dolů ze schodů! Za jak odvážnou mě budou doma všichni pokládat! Vždyť bych ani slovo neřekla, kdybych spadla i ze střechy domu!“ (Což byla pravděpodobně pravda.)

Dolů, dolů, dolů. Copak ten pád nikdy neskončí? „Kolik kilometrů jsem už asi proletěla?“ řekla nahlas. „Musím se už blížit někam ke středu Země. Počkat: to by bylo asi šest tisíc kilometrů, myslím…“ (protože, víš, Alice se při hodinách v učebně naučila několik takových věcí, a i když to nebyla zrovna vhodná příležitost pochlubit se vědomostmi, protože ji nikdo neposlouchal, stejně bylo dobré si to zopakovat) „…ano, to je asi ta správná vzdálenost, ale kdoví, na jakou zeměpisnou Šířku nebo Délku jsem se to dostala?“ (Alice neměla ani potuchy, co je zeměpisná Šířka, a co Délka, to také ne, ale zdálo se jí, že jsou to pěkná velká slova.)

Zanedlouho začala znovu. „Kdoví, jestli nepropadnu rovnou skrz Zemi! To bude legrace, až vyjdu ven mezi lidi, kteří chodí hlavou dolů! U protinožců – totiž u Protivníků, myslím…“ (tentokrát byla docela ráda, že ji nikdo neposlouchá, protože to vůbec neznělo jako správné slovo) „…ale budu se jich muset zeptat, jak se ta země jmenuje, víš. Prosím, milostivá paní, je tohle Nový Zéland, nebo Austrálie?“ (a pokusila se přitom udělat pukrle – představ si, jak děláš pukrle, když padáš vzduchem! Myslíš, že by se ti to podařilo?) „A za jakou nevědomou holčičku mě bude pokládat, že se ptám! Ne, ptát se nebude dobré: možná to někde uvidím napsané.“

Dolů, dolů, dolů. Nic jiného se nedalo dělat, a tak Alice brzy začala znovu mluvit. „Dině budu dnes večer moc chybět, myslím!“ (Dina byla kočka.) „Doufám, že nezapomenou na její misku mléka, až bude čas na čaj. Dino, má drahá! Kdybys tak byla tady dole se mnou! Ve vzduchu bohužel nejsou žádné myši, ale mohla bys chytit netopýra, a ten je myši velmi podobný, víš. Ale jedí vlastně kočky netopýry?“ A tu začala být Alice dost ospalá a dál si už říkala jaksi snově: „Jedí kočky netopýry? Jedí kočky netopýry?“ a někdy: „Jedí netopýři kočky?“ protože, víš, když nedovedla odpovědět ani na jednu z těch otázek, příliš nezáleželo na tom, jak ji položí. Cítila, že usíná, a právě se jí začalo zdát, že se prochází ruku v ruce s Dinou a velmi vážně se jí ptá: „Tak, Dino, řekni mi pravdu: snědla jsi někdy netopýra?“ když náhle, bum! bum! dopadla na hromadu roští a suchého listí a pád skončil.

Alici se vůbec nic nestalo a v okamžiku vyskočila na nohy: podívala se nahoru, ale nad ní byla samá tma. Před ní se táhla další dlouhá chodba a Bílý králík byl ještě na dohled, spěchal jí pryč. Nebylo času nazbyt: Alice se pustila za ním jako vítr a ještě stihla slyšet, jak si za rohem říká: „Ach, mé uši a vousy, jak už je pozdě!“ Když zahýbala za roh, byla mu těsně v patách, ale Králík už nebyl nikde vidět: ocitla se v dlouhé nízké síni, kterou osvětlovala řada lamp visících ze stropu.