Slečna se zelenýma očima

Maurice Leblanc

I … A Angličanka s modrýma očima

Raoul de Limézy se bezstarostně toulal po bulvárech. Byl veselý jako šťastný člověk, kterému stačí jen se dívat, aby se těšil ze života, z jeho půvabných výjevů a z lehké rozjařenosti, jakou Paříž nabízí v některých jasných dubnových dnech. Byl středně vysoký, postavy štíhlé a zároveň silné. Na bicepsech se mu rukávy saka napínaly a hruď se klenula nad útlým a pružným pasem. Střih a odstín jeho šatů prozrazovaly muže, který si dává záležet na výběru látek.

Když procházel kolem divadla Gymnase, měl dojem, že jistý pán, který kráčel vedle něj, sleduje jistou dámu. Hned se mohl přesvědčit, že se nemýlí.

Raoulovi se nic nezdálo komičtější a zábavnější než pán, který sleduje dámu. Vydal se tedy za pánem, který sledoval dámu, a všichni tři, jeden za druhým a v přiměřených odstupech, kráčeli po hlučných bulvárech.

Bylo třeba všech zkušeností barona de Limézy, aby člověk uhodl, že ten pán sleduje tu dámu. Ten pán si totiž s diskrétností gentlemana dával pozor, aby to ta dáma ani netušila. Raoul de Limézy byl stejně diskrétní. Smísil se s chodci a zrychlil krok, aby si obě postavy pořádně prohlédl.

Zezadu se ten pán vyznačoval bezvadnou pěšinkou v černých napomádovaných vlasech a stejně bezvadným oblečením, které zdůrazňovalo jeho široká ramena a vysokou postavu. Zepředu se předváděl pravidelnou tváří s upraveným plnovousem a svěží růžovou pletí. Možná třicet let. Jistota v chůzi. Důležitost v gestech. Vulgárnost ve vzhledu. Prsteny na prstech. Na cigaretě, kterou kouřil, zlatá špička.

Raoul přidal do kroku. Dáma, vysoká, rozhodná a vznešeného vzhledu, kladla pevně na chodník mohutná anglická chodidla, která však vyvažovaly půvabné nohy a jemné kotníky. Tvář měla velmi krásnou, rozzářenou obdivuhodnýma modrýma očima a těžkou záplavou plavých vlasů. Kolemjdoucí se zastavovali a ohlíželi se za ní. Zdálo se, že je k této spontánní poctě davu lhostejná.

– U čerta, pomyslel si Raoul, jaká aristokratka! Toho napomádovaného, co ji sleduje, si nezaslouží. Co od ní chce? Žárlivý manžel? Odmítnutý nápadník? Nebo spíš krasavec, který se honí za dobrodružstvím? Ano, to bude ono. Ten pán vypadá docela jako dobyvatel žen, který si myslí, že mu nikdo neodolá.

Přešla náměstí Opery a nestarala se o vozidla, kterými se to tam jen hemžilo. Jeden povoz jí chtěl zatarasit cestu. Klidně chytila koně za otěže a zastavila je. Rozzuřený vozka seskočil z kozlíku a nadával jí příliš zblízka. Uštědřila mu do nosu drobnou ránu pěstí, až mu vystříkla krev. Strážník žádal vysvětlení. Otočila se k němu zády a klidně odešla.

V ulici Auber se prali dva kluci. Chytila je za límec a odhodila o deset kroků, až se skutáleli. Potom jim hodila dva zlaťáky.

Na bulváru Haussmann vešla do cukrárny a Raoul zdálky viděl, jak si sedá ke stolku. Pán, který ji sledoval, zůstal venku. Raoul tedy vešel a usadil se tak, aby si ho nemohla všimnout.

Objednala si čaj a čtyři topinky. Zhltla je. Zuby měla nádherné.

Lidé u sousedních stolků na ni hleděli. Zůstávala nevzrušená a dala si přinést další čtyři topinky.

Zvědavé pohledy však přitahovala i jiná mladá žena, která seděla o kus dál. Měla plavé vlasy jako Angličanka, vlnité a hladce sčesané do spánků. Byla oblečená méně bohatě, zato s jistějším vkusem Pařížanky. Obklopovaly ji tři chudě oděné děti, kterým rozdávala koláče a sklenice grenadiny. Potkala je u dveří a hostila je zjevně pro radost z toho, jak se jim oči rozzáří potěšením a tváře umažou krémem. Neodvažovaly se promluvit a cpaly se, co mohly. Ona, větší dítě než ony, se však náramně bavila a štěbetala za všechny: „Co se řekne slečně?… Hlasitěji… Neslyšela jsem… Ne, nejsem žádná paní… Musíte mi říct: ‚Děkujeme, slečno…‘“

Raoula de Limézy okamžitě podmanily dvě věci: šťastná a přirozená veselost její tváře a hluboké kouzlo velkých zelených očí barvy nefritu, se zlatými žilkami, od kterých člověk nedokázal odtrhnout zrak, když se do nich jednou zahleděl.

Takové oči bývají zvláštní, melancholické nebo zamyšlené, a možná takový byl i obvyklý výraz těchto očí. V té chvíli však vyzařovaly stejně intenzivní život jako celá její tvář, jako šibalská ústa, chvějící se chřípí a tváře s usměvavými důlky.

– Nesmírné radosti, nebo bezmezné žaly, pro takové bytosti nic mezi tím neexistuje, řekl si Raoul. Najednou pocítil touhu ty radosti ovlivňovat nebo proti těm žalům bojovat.

Obrátil se k Angličance. Byla opravdu krásná, krásou mocnou, složenou z rovnováhy, souměrnosti a klidu. Ale slečna se zelenýma očima, jak ji nazval, ho fascinovala víc. Jedna vzbuzovala obdiv, druhou člověk toužil poznat a proniknout do tajemství jejího života.

Když však zaplatila účet a odešla se třemi dětmi, zaváhal. Půjde za ní? Nebo zůstane? Kdo zvítězí? Zelené oči? Modré oči?

Prudce vstal, hodil peníze na pult a vyšel ven. Zvítězily zelené oči.

Ohromil ho nečekaný výjev. Slečna se zelenýma očima mluvila na chodníku s krasavcem, který před půlhodinou sledoval Angličanku jako bojácný nebo žárlivý milovník. Rozhovor byl živý, horečný na obou stranách a připomínal spíš hádku. Bylo zjevné, že se dívka snaží projít a krasavec jí v tom brání. Bylo to tak zjevné, že Raoul už už chtěl zasáhnout, ačkoli by tím porušil všechna pravidla slušnosti.

Nestihl to. Před cukrárnou zastavil taxík. Vystoupil z něj jistý pán, a když spatřil výjev na chodníku, přiběhl, zvedl hůl a jediným rozmachem srazil napomádovanému krasavci klobouk.

Ohromený krasavec ustoupil a potom se vrhl vpřed bez ohledu na lidi, kteří se sbíhali.