Tygří zuby
Maurice Leblanc
Tygří zuby
Maurice Leblanc
I. D’Artagnan, Porthos a Monte Cristo
V půl páté se policejní prefekt pan Desmalions stále ještě nevrátil, a tak jeho osobní tajemník uložil na psací stůl hromadu dopisů a hlášení, k nimž si udělal poznámky, zazvonil, a když hlavními dveřmi vešel zřízenec, řekl mu:
– Pan prefekt si na pátou předvolal několik osob, tady jsou jejich jména. Nechte je čekat každou zvlášť, aby se nemohly mezi sebou domlouvat, a jejich navštívenky doneste mně.
Zřízenec odešel. Tajemník se právě chystal k malým dveřím, které vedly do jeho pracovny, když se hlavní dveře znovu otevřely. Vešel jimi muž, zastavil se a zapotácel, takže se musel opřít o opěradlo křesla.
– Ale, ale, to jste vy, Vérote? – zvolal tajemník. – Co se děje? Co je vám?
Inspektor Vérot byl statný muž se širokými rameny a rudou tváří. Muselo jím otřást nějaké prudké rozrušení, protože jeho tvář, protkaná žilkami a obvykle zalitá krví, se zdála téměř bledá.
– Ale nic, pane tajemníku.
– Ale ano, už nevypadáte tak zdravě jako obvykle… Jste bledý jako stěna… A ty krůpěje potu…
Inspektor Vérot si otřel čelo, vzpamatoval se a řekl:
– Jsem trochu unavený… V posledních dnech jsem se přepínal… Za každou cenu jsem chtěl objasnit případ, kterým mě pověřil pan prefekt… Ale stejně je to zvláštní, co cítím.
– Nechcete něco na posilněnou?
– Ne, ne, spíš mám žízeň.
– Sklenici vody?
– Ne… ne…
– Tak co tedy?
– Chtěl bych… chtěl bych…
Hlas se mu zadrhl. V očích se mu objevila úzkost, jako by najednou nebyl schopen říct nic jiného. Pak se však ovládl:
– Pan prefekt tu není?
– Ne, přijde až v pět na důležitou poradu.
– Ano… vím… velmi důležitou. Také proto si mě předvolal. Ale chtěl jsem se s ním setkat ještě předtím. Tolik jsem se s ním chtěl setkat!
Tajemník si Vérota pozorně prohlédl a řekl:
– Jste celý rozrušený! To, co mu chcete sdělit, je tedy tak důležité?
– Nesmírně důležité. Jde o zločin, který se stal přesně před měsícem, den po dni… A především jde o to, zabránit dvěma vraždám, které jsou důsledkem toho zločinu a mají se stát dnes v noci… Ano, dnes v noci, a nevyhnutelně, jestliže neučiníme potřebná opatření.
– No tak, posaďte se, Vérote.
– Ach, kdybyste věděl, jak ďábelsky je to všechno vymyšlené! Ne, to si nikdo nedokáže ani představit…
– Ale když už o tom víte, Vérote… když vám pan prefekt dá všechny pravomoci…
– Ano, ovšem… ovšem… Ale stejně je hrozné pomyslet, že se s ním možná už nesetkám. Proto mě napadlo napsat tenhle dopis, ve kterém mu vykládám všechno, co o případu vím. Bylo to opatrnější.
Podal tajemníkovi velkou žlutou obálku a dodal:
– Tady je ještě krabička, položím ji na tenhle stolek. Je v ní něco, co doplňuje a objasňuje obsah dopisu.
– Ale proč si to všechno nenecháte u sebe?
– Bojím se… Sledují mě… Chtějí se mě zbavit… Klid budu mít, až to tajemství nebudu znát sám.
– Nebojte se, Vérote. Pan prefekt tu bude každou chvíli. Do té doby vám radím zajít na ošetřovnu a požádat o něco na posilněnou.
Inspektor se zdál nerozhodný. Znovu si otřel čelo, z něhož mu kapal pot. Pak se napřímil a vyšel ven.
Když osaměl, tajemník vsunul dopis do objemného spisu rozloženého na prefektově stole a odešel dveřmi, které vedly do jeho vlastní pracovny.
Sotva je za sebou zavřel, dveře z předsíně se znovu otevřely. Vrátil se inspektor a vykoktal:
– Pane tajemníku… bude lepší, když vám ukážu…
Ubožák byl bledý jako stěna. Cvakal zuby. Když zjistil, že v místnosti nikdo není, chtěl zamířit do tajemníkovy pracovny. Přepadla ho však slabost a zhroutil se na židli. Zůstal na ní několik minut jako zdrcený a jen slabě sténal.
– Co je to se mnou?… Že by otrávili i mě? Ach, bojím se… bojím se…
Psací stůl měl na dosah ruky. Chytil tužku, přitáhl si poznámkový blok a začal načmárávat pár slov. Pak však zamumlal:
– Ale ne, to nemá smysl, vždyť prefekt si můj dopis přečte… Co je to jen se mnou? Ach, bojím se…
Náhle se postavil na nohy a s námahou vyslovil:
– Pane tajemníku, musí se… musí se… Je to na dnešní noc… Nic na světě nezabrání…
Drobnými kroky jako automat, s vypětím celé své vůle, postupoval ke dveřím pracovny. Cestou se však zapotácel a musel si znovu sednout.
Zachvátila ho šílená hrůza a začal křičet, bohužel však tak slabě, že ho nikdo nemohl slyšet. Uvědomil si to a očima hledal zvonek, gong, ale už nic neviděl. Jako by se mu před očima zatáhl závoj.
Tehdy padl na kolena a doplazil se ke stěně. Rukou mával ve vzduchu jako slepec, až konečně nahmatal dřevěné obložení. Byla to dělicí stěna. Postupoval podél ní. Jeho zmatený mozek mu však bohužel ukazoval už jen klamný obraz místnosti, a tak se místo doleva, jak měl, vydal podél stěny doprava, za paraván, který zakrýval malá dvířka.
Ruka mu narazila na kliku, a tak se mu podařilo dvířka otevřít. Zamumlal: „Pomoc… pomoc…“ a zhroutil se do jakéhosi výklenku, který policejnímu prefektovi sloužil jako umývárna.
– Dnes v noci! – sténal v domnění, že ho někdo slyší a že je v tajemníkově pracovně. – Dnes v noci… stane se to dnes v noci… Uvidíte… otisky zubů… jaká hrůza!… Jak mě to bolí!… Pomoc! To je jed… Zachraňte mě!
Hlas mu odumřel. Několikrát zopakoval jako ve zlém snu:
– Zuby… bílé zuby… zavírají se!…
Potom mu hlas ještě víc zeslábl a z bledých rtů se mu draly už jen nezřetelné zvuky. Ústa jako by naprázdno žvýkala jako ústa některých starců, kteří bez konce přežvykují. Hlava mu pomalu klesla na prsa. Dvakrát třikrát vzdychl, otřásl jím mocný záchvěv a už se nepohnul.