Vánoční koleda

Charles Dickens

PŘEDMLUVA

V této strašidelné knížečce jsem se pokusil vyvolat Ducha jisté Myšlenky, která by mé čtenáře nepopudila ani proti sobě samým, ani proti sobě navzájem, ani proti svátkům, ani proti mně. Ať v jejich domovech příjemně straší a ať ho nikdo nechce zahnat.

Jejich věrný přítel a služebník

C. D.

Prosinec 1843

PRVNÍ SLOKA

MARLEYŮV DUCH

Marley byl mrtvý, tím je třeba začít. O tom není nejmenších pochyb. Zápis o jeho pohřbu podepsal duchovní, kostelník, pohřebník i hlavní truchlící. Podepsal ho i Scrooge, a Scroogeovo jméno mělo na burze dobrý zvuk pod čímkoli, pod co se uráčil podepsat. Starý Marley byl mrtvý jako hřebík ve dveřích.

Pozor! Netvrdím, že bych z vlastní zkušenosti věděl, co je na hřebíku ve dveřích zvlášť mrtvého. Sám bych se byl snad přiklonil k tomu, abych za nejmrtvější kus železářského zboží považoval hřebík do rakve. Jenže v tom přirovnání je ukryta moudrost našich předků a mé neposvěcené ruce se jí nedotknou, jinak je se zemí konec. Dovolte mi tedy, abych důrazně zopakoval: Marley byl mrtvý jako hřebík ve dveřích.

Věděl Scrooge, že je mrtvý? Samozřejmě že věděl. Jak by také ne? Scrooge a on byli společníky já ani nevím kolik let. Scrooge byl jeho jediný vykonavatel závěti, jediný správce pozůstalosti, jediný právní nástupce, jediný univerzální dědic, jediný přítel a jediný truchlící. A ani Scrooge nebyl tou smutnou událostí zdrcen natolik, aby právě v den pohřbu nebyl vynikajícím obchodníkem a nevzdal mu čest obchodem, který byl nepochybně výhodný.

Zmínka o Marleyově pohřbu mě přivádí zpět tam, odkud jsem vyšel. Není pochyb, že Marley byl mrtvý. Je třeba si to jasně uvědomit, jinak z příběhu, který se chystám vyprávět, nemůže vzejít nic podivuhodného. Kdybychom nebyli zcela přesvědčeni, že Hamletův otec zemřel dřív, než hra začala, nebylo by na jeho noční procházce po vlastních hradbách za východního větru nic pozoruhodnějšího, než kdyby se kterýkoli jiný pán středních let po setmění nerozvážně vydal na nějaké větrné místo, řekněme na hřbitov u Chrámu svatého Pavla, aby doslova ohromil slabou mysl svého syna.

Scrooge jméno starého Marleyho nikdy nepřetřel. Ještě po letech stálo nad dveřmi skladu: Scrooge a Marley. Firmu znali jako Scrooge a Marley. Lidé, kteří s ní teprve začínali obchodovat, říkali Scroogeovi někdy Scrooge a někdy Marley, ale on se ozýval na obě jména. Bylo mu to jedno.

Och! Ale ten Scrooge, to vám byl držgrešle, který každý groš sevřel v pěsti! Ten vyždímavý, vyděračský, chňapavý, hrabivý, chamtivý, lakomý, starý hříšník! Tvrdý a ostrý jako křemen, z něhož ještě žádné křesadlo nevykřesalo štědrý oheň, tajnůstkářský, uzavřený do sebe a osamělý jako ústřice. Chlad v jeho nitru mu zmrazil staré rysy, ošťípal špičatý nos, zvrásnil tváře, ztuhl mu chůzi, oči mu zanítil do červena, tenké rty zbarvil domodra a štiplavě se ozýval v jeho skřípavém hlase. Mrazivá jinovatka mu sedala na hlavu, na obočí i na drátovitou bradu. Svou nízkou teplotu nosil stále s sebou, kancelář mrazil i v letních vedrech a o Vánocích ji neohřál ani o stupeň.

Vnější horko či zima měly na Scrooge pramalý vliv. Žádné teplo ho nezahřálo, žádné zimní počasí neprochladilo. Žádný vítr nevál ostřeji než on, žádný padající sníh nebyl neústupnější ve svém záměru, žádný liják méně přístupný prosbám. Nečas si s ním nevěděl rady. Nejprudší déšť, sníh, krupobití i plískanice se mohly chlubit převahou nad ním jen v jednom ohledu. Často se velkoryse „pustily“ – a Scrooge se nepustil nikdy.

Nikdo ho nikdy nezastavil na ulici, aby mu se zářící tváří řekl: „Milý Scrooge, jak se máte? Kdy mě přijdete navštívit?“ Žádný žebrák ho neprosil o drobný dar, žádné dítě se ho neptalo, kolik je hodin, žádný muž ani žena se za celý jeho život ani jednou nezeptali Scrooge na cestu tam či onam. Dokonce i psi slepců ho jako by znali. Když ho viděli přicházet, táhli své pány do vchodů a do dvorů a potom vrtěli ocasy, jako by říkali: „Lepší slepé oko než zlé oko, pane!“

Ale co se o to Scrooge staral! Právě to se mu líbilo. Prodírat se po přeplněných chodnících života a varovat každý lidský soucit, aby se držel v patřičné vzdálenosti, to bylo pro Scrooge, jak říkají zasvěcení, čirý med.

Jednou, a bylo to právě v nejkrásnější ze všech dnů v roce, na Štědrý den, seděl starý Scrooge zabraný do práce ve svém kontoru. Bylo studené, ponuré, štiplavé počasí, k tomu ještě mlhavé, a slyšel, jak lidé venku na dvoře sípou, přecházejí sem a tam, tlučou se rukama do prsou a dupou po dlažbě, aby si zahřáli nohy. Městské hodiny právě odbily tři, ale už byla úplná tma (celý den se ani pořádně nerozednilo) a v oknech sousedních kanceláří plápolaly svíčky jako načervenalé šmouhy na hmatatelném hnědém vzduchu. Mlha se valila dovnitř každou škvírou a klíčovou dírkou a venku byla tak hustá, že ačkoli dvůr patřil k nejužším, domy naproti byly jen přízraky. Když člověk viděl, jak se ten špinavý mrak svěšuje dolů a všechno zahaluje, pomyslel by si, že Příroda bydlí hned vedle a vaří pivo ve velkém.

Dveře Scroogeova kontoru byly otevřené, aby mohl mít na očích písaře, který v neutěšené komůrce za nimi, v jakési kobce, opisoval dopisy. Scrooge měl velmi malý oheň, ale písařův oheň byl o tolik menší, že vypadal jako jediný uhlík. Přikládat však písař nemohl, protože Scrooge měl bednu na uhlí ve vlastním pokoji, a jakmile písař vešel s lopatkou, pán mu předpověděl, že se budou muset rozejít. Proto si písař uvázal bílou šálu a zkoušel se zahřát u svíčky, což se mu nepodařilo, protože nebyl mužem silné obrazotvornosti.