Malý princ

Antoine de Saint-Exupéry

LÉONU WERTHOVI

Prosím děti za odpuštění, že jsem tuto knihu věnoval dospělému. Mám vážnou omluvu: tento dospělý je můj nejlepší přítel na světě. Mám i jinou omluvu: tento dospělý dokáže pochopit všechno, dokonce i knihy pro děti. Mám ještě třetí omluvu: tento dospělý žije ve Francii, kde trpí hladem a zimou. Velmi potřebuje útěchu. Pokud všechny tyto omluvy nestačí, rád věnuji tuto knihu dítěti, kterým tento dospělý kdysi byl. Všichni dospělí byli nejdřív dětmi. (Ale jen málokdo z nich si na to vzpomíná.) Opravuji tedy své věnování:

LÉONU WERTHOVI,

KDYŽ BYL MALÝ CHLAPEC

KAPITOLA I

Když mi bylo šest let, viděl jsem jednou v jedné knize o pralese, která se jmenovala „Skutečné příběhy“, překrásný obrázek. Byl na něm hroznýš, který polykal šelmu. Tohle je kopie té kresby.

V knize se psalo: „Hroznýši polykají svou kořist celou, bez žvýkání. Potom se už nemohou pohnout a spí celých šest měsíců trávení.“

Tehdy jsem hodně přemýšlel o dobrodružstvích v džungli a potom se i mně podařilo pastelkou udělat svou první kresbu. Mou kresbu číslo 1. Vypadala takhle:

Ukázal jsem své mistrovské dílo dospělým a zeptal jsem se jich, jestli se mé kresby bojí.

Odpověděli mi: „Proč by se měl někdo bát klobouku?“

Má kresba nepředstavovala klobouk. Představovala hroznýše, který tráví slona. Nakreslil jsem tedy, jak to vypadá uvnitř hroznýše, aby to dospělí mohli pochopit. Vždycky potřebují vysvětlení. Má kresba číslo 2 vypadala takhle:

Dospělí mi poradili, abych nechal kreslení otevřených či zavřených hroznýšů a raději se věnoval zeměpisu, dějepisu, počtům a gramatice. Tak jsem se, když mi bylo šest let, vzdal skvělé kariéry malíře. Neúspěch mé kresby číslo 1 a mé kresby číslo 2 mě odradil. Dospělí sami od sebe nikdy ničemu nerozumějí a pro děti je únavné pořád a pořád jim všechno vysvětlovat.

Musel jsem si tedy vybrat jiné povolání a naučil jsem se pilotovat letadla. Létal jsem skoro po celém světě. A zeměpis mi, to ano, velmi pomohl. Na první pohled jsem dokázal rozeznat Čínu od Arizony. To je velmi užitečné, když člověk v noci zabloudí.

Tak jsem měl za svůj život spoustu styků se spoustou vážných lidí. Hodně jsem žil mezi dospělými. Viděl jsem je docela zblízka. Mé mínění o nich to příliš nezlepšilo.

Kdykoli jsem potkal některého z nich a zdál se mi trochu bystrý, vyzkoušel jsem na něm svou kresbu číslo 1, kterou jsem si od té doby vždycky uchovával. Chtěl jsem vědět, jestli je opravdu chápavý. Ale vždycky mi odpověděl: „To je klobouk.“ Tehdy jsem s ním nemluvil ani o hroznýších, ani o pralesích, ani o hvězdách. Sestupoval jsem na jeho úroveň. Povídal jsem si s ním o bridži, golfu, politice a kravatách. A ten dospělý byl velmi rád, že poznal tak rozumného člověka.

KAPITOLA II

Tak jsem žil sám, bez někoho, s kým bych si mohl opravdu popovídat, dokud jsem před šesti lety neměl poruchu na poušti Sahara. V motoru se mi něco pokazilo. A protože jsem s sebou neměl ani mechanika, ani cestující, připravil jsem se, že se úplně sám pokusím zvládnout těžkou opravu. Byla to pro mě otázka života a smrti. Pitné vody jsem měl sotva na osm dní.

První večer jsem tedy usnul na písku tisíc mil od jakéhokoli obydleného místa. Byl jsem mnohem osamělejší než trosečník na voru uprostřed oceánu. Dovedete si tedy představit, jak jsem byl překvapený, když mě za svítání probudil podivný tenký hlásek. Říkal:

– Prosím vás… nakresli mi beránka!

– Cože?

– Nakresli mi beránka…

Vyskočil jsem na nohy, jako by do mě uhodil hrom. Pořádně jsem si promnul oči. Pořádně jsem se podíval. A uviděl jsem docela neobyčejného človíčka, který si mě vážně prohlížel. Tohle je jeho nejlepší portrét, který se mi později podařil. Ale má kresba je ovšem mnohem méně půvabná než její předloha. Není to moje vina. Když mi bylo šest let, dospělí mě od malířské kariéry odradili, a tak jsem se nenaučil kreslit nic kromě zavřených a otevřených hroznýšů.

Hleděl jsem tedy na to zjevení očima kulatýma úžasem. Nezapomeňte, že jsem byl tisíc mil od jakéhokoli obydleného místa. A můj človíček přitom nevypadal, že by zabloudil, ani že by byl k smrti unavený, ani k smrti hladový, ani k smrti žíznivý, ani k smrti vystrašený. Vůbec nevypadal jako dítě, které se ztratilo uprostřed pouště, tisíc mil od jakéhokoli obydleného místa. Když jsem konečně dokázal promluvit, řekl jsem mu:

– Ale… co tu děláš?

A on mi docela potichu zopakoval, jako něco velmi vážného:

– Prosím vás… nakresli mi beránka…

Když je tajemství příliš ohromující, člověk se neodváží neuposlechnout. Jakkoli nesmyslné se mi to zdálo tisíc mil od všech obydlených míst a ve smrtelném nebezpečí, vytáhl jsem z kapsy list papíru a plnicí pero. Ale vtom jsem si vzpomněl, že jsem se učil hlavně zeměpis, dějepis, počty a gramatiku, a řekl jsem človíčkovi (trochu mrzutě), že neumím kreslit. Odpověděl mi:

– To nevadí. Nakresli mi beránka.

Protože jsem beránka nikdy nekreslil, nakreslil jsem mu znovu jednu z těch jediných dvou kreseb, které jsem uměl udělat. Tu se zavřeným hroznýšem. A zůstal jsem ohromený, když mi človíček odpověděl:

– Ne! Ne! Nechci slona v hroznýši. Hroznýš, to je velmi nebezpečné, a slon, to hodně překáží. U mě je to úplně maličké. Potřebuji beránka. Nakresli mi beránka.

A tak jsem nakreslil.

Pozorně se podíval a potom:

– Ne! Tenhle je už velmi nemocný. Nakresli jiného.

Nakreslil jsem: