Princ a chuďas
Mark Twain
Předmluva
Zapíšu příběh tak, jak mi ho vyprávěl ten, kdo ho slyšel od svého otce, a ten ho měl zase od SVÉHO otce, a tento poslední ho právě tak dostal od SVÉHO otce, a tak dále, stále dál a dál do minulosti, tři sta let a víc. Otcové ho předávali synům, a tak se zachoval. Může to být pravda z dějin, může to být jen pověst, ústní podání. Je možné, že se to stalo, je možné, že ne. Ale STÁT se to MOHLO. Možná mu za starých časů věřili moudří a učení, možná ho měli rádi a věřili mu jen neučení a prostí.
Kapitola I
Narození prince a chuďasa
Ve starobylém městě Londýně se jednoho podzimního dne ve druhé čtvrtině šestnáctého století narodil chlapec v chudé rodině Cantyových, která ho nechtěla. Téhož dne se narodilo jiné anglické dítě v bohaté rodině Tudorovců, která ho chtěla. A chtěla ho i celá Anglie. Anglie po něm tak toužila, tak v něj doufala a tak o něj prosila Boha, že teď, když opravdu přišel na svět, lidé radostí téměř zešíleli. I ti, kdo se znali jen zběžně, se objímali, líbali a plakali. Všichni si udělali svátek a vysocí i nízcí, bohatí i chudí hodovali, tančili, zpívali a pořádně se rozjařili. A tak to šlo celé dny a noci. Ve dne byl Londýn pastvou pro oči: z každého balkonu a z každé střechy vlály pestré prapory a ulicemi táhly nádherné průvody. V noci byl zase pastvou pro oči: na každém rohu plály velké vatry a kolem nich se veselily celé zástupy hýřilů. V celé Anglii se nemluvilo o ničem jiném než o novém dítěti, o Eduardu Tudorovi, princi z Walesu, který ležel zavinutý v hedvábí a saténu. Nevěděl nic o všem tom rozruchu ani o tom, že ho opatrují a bdí nad ním vznešení lordi a dámy, a ani mu na tom nezáleželo. O druhém dítěti, o Tomu Cantym zavinutém v jeho chudých hadrech, se však nemluvilo nikde, jen v rodině chuďasů, které svou přítomností právě přišel přitížit.
Kapitola II
Tomovo dětství
Přeskočme několik let.
Londýn měl patnáct set let a bylo to velké město – na ty časy. Měl sto tisíc obyvatel, někteří se domnívají, že i dvakrát tolik. Ulice byly velmi úzké, křivolaké a špinavé, zvlášť ve čtvrti nedaleko Londýnského mostu, kde bydlel Tom Canty. Domy byly dřevěné, první patro přečnívalo přes přízemí a druhé vystrkovalo lokty ještě dál přes první. Čím výš domy rostly, tím byly širší. Byly to kostry z mohutných trámů kladených křížem krážem a mezery mezi nimi vyplňovalo pevné zdivo pokryté omítkou. Trámy byly natřené načerveno, namodro nebo načerno, podle vkusu majitele, a to dodávalo domům velmi malebný vzhled. Okna byla malá, zasklená drobnými kosočtverečnými tabulkami, a otevírala se ven na pantech jako dveře.
Dům, v němž bydlel Tomův otec, stál v odporném malém zákoutí zvaném Offal Court* u Pudding Lane. Byl malý, zchátralý a vratký, ale nacpaný do posledního kouta přebídnými rodinami. Cantyovská banda obývala místnost ve druhém patře. Matka a otec měli v koutě cosi jako postel, ale Tom, jeho babička a dvě sestry, Bet a Nan, nebyli nijak omezováni: celá podlaha patřila jim a mohli spát, kde se jim zachtělo. Byly tam zbytky jedné dvou přikrývek a několik otýpek prastaré, špinavé slámy, ale to se věru nedalo nazvat postelemi, protože v tom nebyl žádný pořádek. Ráno se to kopanci shrnulo na jednu společnou hromadu a večer se z této masy dělal výběr na službu.
Bet a Nan byla patnáctiletá dvojčata. Byla to dobrosrdečná děvčata, neumytá, oblečená v hadrech a nevědomá až hrůza. Matka byla jako ony. Ale otec a babička, to byli dva čerti. Opíjeli se, kdykoli mohli, a pak se prali mezi sebou nebo s kýmkoli, kdo jim přišel do cesty. Klnuli a nadávali bez přestání, opilí i střízliví. John Canty byl zloděj a jeho matka žebračka. Z dětí udělali žebráky, ale zloděje z nich udělat nedokázali. V domě mezi tou strašnou chamradí žil, ačkoli k ní nepatřil, dobrý starý kněz, kterého král připravil o střechu nad hlavou a jako výslužbu mu nechal několik farthingů**. Ten si děti brával stranou a potajmu je učil, jak správně žít. Páter Andrew naučil Toma číst a psát, ba i trochu latinsky, a s děvčaty by byl udělal totéž, jenže ta se bála posměchu kamarádek, které by jim tak podivnou dovednost neodpustily.
Celý Offal Court byl přesně stejný úl jako Cantyho dům. Opilství, výtržnosti a rvačky tam byly pravidlem každou noc a téměř celou noc. Rozbité hlavy byly na tom místě běžné jako hlad. A přece malý Tom nebyl nešťastný. Měl to těžké, ale nevěděl o tom. Tak to měli všichni chlapci z Offal Courtu, a proto si myslel, že tak je to správné a pohodlné. Když se večer vrátil domů s prázdnýma rukama, věděl, že ho nejdřív otec zkleje a zbije, a když otec skončí, strašná babička to zopakuje celé znovu a ještě vylepší. A věděl i to, že později v noci se k němu potichu připlíží jeho vyhladovělá matka s nějakým ubohým zbytkem či kůrkou, kterou mu dokázala ušetřit jen tak, že sama hladověla. Dělala to, ačkoli ji při takové zradě muž často přistihl a pořádně zmlátil.
Ne, Tomův život běžel docela dobře, zvlášť v létě. Žebral jen tolik, aby si zachránil kůži, protože zákony proti žebrání byly přísné a tresty těžké. Hodně času proto trávil u dobrého pátera Andrewa, který mu vyprávěl půvabné staré pohádky a pověsti o obrech a vílách, trpaslících a džinech, o začarovaných zámcích a nádherných králích a princích. Hlavu měl plnou těch zázračných věcí. Nejednu noc, když ležel potmě na své skromné, páchnoucí slámě, unavený, hladový a dobitý, popustil uzdu fantazii a při rozkošných představách o kouzelném životě rozmazleného prince v královském paláci brzy zapomněl na bolesti a útrapy. Časem ho ve dne v noci začala pronásledovat jediná touha: uvidět na vlastní oči skutečného prince. Jednou o tom řekl několika kamarádům z Offal Courtu, ale ti ho tak nemilosrdně vysmáli a dobírali si ho, že od té doby si svůj sen raději nechával pro sebe.