Ostrov třiceti rakví

Maurice Leblanc

Prolog

Válka způsobila takové převraty, že si dnes jen málokdo vzpomene, co to před několika lety byla aféra d’Hergemont.

Připomeňme si fakta v několika řádcích:

V červnu 1902 se pan Antoine d’Hergemont, jehož studie o megalitických památkách Bretaně se těší všeobecnému uznání, procházel se svou dcerou Véronique v Boulogneském lesíku. Tehdy ho přepadli čtyři chlapi a úderem holí do obličeje ho srazili k zemi.

Po krátkém zápasu a navzdory jejímu zoufalému odporu Véronique, krásnou Véronique, jak jí říkaly přítelkyně, odvlekli a hodili do automobilu. Svědkové této bleskové scény ho viděli uhánět směrem k Saint-Cloud.

Obyčejný únos. Druhý den už byla známa pravda. Hrabě Alexis Vorski, mladý polský šlechtic dost pochybné pověsti, avšak velkolepého vystupování, který o sobě tvrdil, že má v žilách královskou krev, miloval Véronique d’Hergemont a Véronique milovala jeho. Otec ho odmítl, ba víckrát ho i urazil, a tak Vorski celou příhodu zosnoval sám, aniž by mu v ní Véronique byla byť jen v nejmenším spoluviníkem.

Antoine d’Hergemont byl (jak to dosvědčily některé později zveřejněné dopisy) prchlivý a mlčenlivý člověk, který svou vrtošivou povahou, zarputilým sobectvím a hanebnou lakotou dceři velmi ztrpčoval život. Teď veřejně přísahal, že se pomstí tím nejneúprosnějším způsobem.

Dal souhlas ke sňatku, který se konal za dva měsíce v Nice. Avšak o rok později přišla celá řada senzačních zpráv. Pan d’Hergemont, věrný své přísaze nenávisti, unesl zase on dítě narozené z manželství své dcery s Vorským a ve Villefranche se s ním nalodil na malou výletní jachtu, kterou si nedávno koupil.

Moře bylo rozbouřené. Jachta se potopila na dohled italského pobřeží. Čtyři námořníky z její posádky zachránila bárka. Podle jejich svědectví pan d’Hergemont i dítě zmizeli ve vlnách.

Když Véronique získala důkaz o jejich smrti, vstoupila do kláštera karmelitek.

Taková jsou fakta. O čtrnáct let později z nich měla vzejít ta nejděsivější a nejneobyčejnější příhoda. Příhoda skutečná, přestože některé její podrobnosti působí na první pohled téměř pohádkově. Jenže válka natolik rozvrátila život, že i události odehrávající se mimo ni, jako ty, o nichž bude řeč, si od velkého dramatu půjčují cosi nepřirozeného, nelogického a někdy až zázračného. Teprve oslnivé světlo pravdy dokáže těmto událostem vrátit pečeť skutečnosti, nakonec dost prosté…

I. Opuštěná chatrč

Do malebné vesničky Le Faouët, která leží v samém srdci Bretaně, přijela jednoho květnového rána kočárem dáma. Ani široký šedý oděv, ani hustý závoj, který jí zahaloval tvář, nedokázaly skrýt její velkou krásu a dokonalý půvab.

Dáma se v hlavním hostinci narychlo najedla. Potom kolem poledne požádala hostinského, aby jí opatroval kufr, vyžádala si několik informací o okolí a prošla vesnicí ven do polí.

Téměř hned se před ní rozbíhaly dvě cesty, jedna do Quimperlé, druhá do Quimper. Vybrala si tu druhou, sešla dolů do úžlabiny, znovu vystoupala nahoru a napravo, tam, kde se odbočovalo na obecní cestu, zahlédla ukazatel s nápisem: Locriff, 3 km.

„To je to místo,“ řekla si.

Když se však rozhlédla kolem sebe, s překvapením zjistila, že nenachází, co hledá. Že by špatně pochopila pokyny, které dostala? Kolem ní nikde nikdo, a nikdo ani tam, kam až oko dohlédlo, přes louky lemované stromy a zvlněné kopce až k obzoru bretaňského kraje. Nedaleko vesnice se ze zeleně jara, které se právě probouzelo, zvedal malý zámek s šedým průčelím a se zavřenými okenicemi na všech oknech. V poledne se v dálce rozhoupaly zvony na Anděl Páně. Potom nastalo velké ticho a velký klid.

Sedla si tedy do nízké trávy na mezi, vytáhla z kapsy dopis a rozložila jeho četné listy.

Na první straně byla nahoře tato firemní hlavička:

Agentura Dutreillis. Poradenská kancelář. Důvěrné informace. Diskrétnost.

Pod ní stála adresa:

„Paní Véronique, modistka, Besançon.“

Četla:

„Neuvěříte, s jakým potěšením jsem splnil dvojí poslání, jímž jste mě ráčila pověřit Vaším ctěným dopisem z května tohoto roku 1917. Nikdy jsem nezapomněl, za jakých okolností jsem Vám před čtrnácti lety mohl poskytnout svou účinnou pomoc při bolestných událostech, které zastínily Váš život. Vždyť právě já jsem dokázal nabýt úplné jistoty o smrti Vašeho drahého a ctihodného otce, pana Antoina d’Hergemonta, i Vašeho milovaného syna Françoise. Bylo to první vítězství v kariéře, která jich měla přinést ještě tolik dalších, a to skvělých.

„A já jsem to byl, nezapomínejte, kdo na Vaši žádost a s vědomím, jak nezbytné je vysvobodit Vás z nenávisti a, řekněme to rovnou, i z lásky Vašeho manžela, podnikl všechny kroky potřebné k Vašemu vstupu do kláštera karmelitek. A nakonec jsem Vám já, když Vám pobyt v tom klášteře ukázal, že řeholní život se příčí Vaší povaze, obstaral skromné místo modistky v Besançonu, daleko od míst, kde jste prožila léta dětství a týdny manželství. Měla jste vkus a potřebovala jste pracovat, abyste se uživila a abyste nemusela myslet. Bylo jisté, že uspějete. A uspěla jste.

„A teď přejděme k věci, k dvojí věci, která nás zaměstnává.

„Nejprve první otázka. Co se v této vichřici stalo s Vaším manželem, dotyčným Alexisem Vorským, podle dokladů rodilým Polákem a podle vlastních slov královským synem? Budu stručný. Dotyčného Vorského jako podezřelého hned na začátku války zavřeli do internačního tábora u Carpentras. Utekl, přešel do Švýcarska, vrátil se do Francie, zatkli ho, obvinili ze špionáže a usvědčili z toho, že je Němec. Utekl podruhé, právě když ho nevyhnutelně čekal rozsudek smrti, zmizel ve fontainebleauském lese a nakonec ho kdosi, neví se kdo, probodl dýkou.