Tajemné sídlo

Maurice Leblanc

Úryvek z nevydaných pamětí Arsèna Lupina

Když znovu čtu knihy, v nichž jsou co nejvěrněji vylíčena některá z mých dobrodružství, uvědomuji si, že v podstatě každé z nich vzešlo z živelného popudu, který mě hnal za nějakou ženou. Zlaté rouno měnilo podobu, ale vždy to bylo zlaté rouno, které jsem se snažil získat. A protože mě okolnosti pokaždé nutily změnit jméno i osobnost, měl jsem pokaždé dojem, že začínám nový život, před nímž jsem ještě nemiloval a po němž jsem už nikdy neměl milovat.

A tak když se ohlédnu do minulosti, nevidím Arsèna Lupina u nohou Cagliostrové, Sonie Krichnoffové, Dolorès Kesselbachové či Slečny se zelenýma očima… vidím tam Raoula d’Andrésyho, vévodu de Charmerace, Paula Sernina nebo barona de Limésy. Všichni se mi zdají jiní než já a jiní jeden od druhého. Baví mě, znepokojují mě, vyvolávají mi úsměv na rtech, trápí mě, jako bych jejich rozličné lásky nebyl prožil já sám.

Ze všech těch dobrodruhů, kteří se mi podobají jako neznámí bratři, mám snad trochu nejraději barona d’Ennerise, šlechtice mořeplavce a gentlemana detektiva, který bojoval kolem Tajemného sídla, aby získal srdce dojemné Arletty, malé pařížské manekýnky…

I. Régine, herečka

Ten půvabný nápad se setkal s nejlepším přijetím ve štědré Paříži, která ráda spojuje své radovánky s dobročinnými podniky. Šlo o to představit na jevišti Opery mezi dvěma balety dvacet pěkných žen, hereček i dam z vyšší společnosti, které oblékli největší módní krejčí. Diváci měli hlasováním určit tři nejkrásnější šaty a výtěžek večera se měl rozdělit mezi tři dílny, které je ušily. Výsledek: dvoutýdenní pobyt na Riviéře pro jistý počet švadlenek.

Okamžitě se strhl shon. Za osmačtyřicet hodin byl sál vyprodán do posledního místečka. A večer představení se tam tlačil elegantní, šumící dav plný zvědavosti, která rostla z minuty na minutu.

Okolnosti nakonec zařídily, že se ta zvědavost takříkajíc soustředila na jediný bod a že se všechny řeči točily kolem jedné věci, která rozhovorům poskytovala nevyčerpatelnou potravu. Vědělo se, že obdivuhodná Régine Aubryová, zpěvačka malého divadla a nevelkého jména, ale zato velká krasavice, se má ukázat v šatech od Valmeneta, které bude zakrývat nádherná tunika ozdobená nejčistšími diamanty.

A ke zvědavosti se přidávala ještě jedna napínavá otázka: podlehla obdivuhodná Régine Aubryová, o niž se už celé měsíce ucházel přebohatý klenotník Van Houben, vášni muže přezdívaného Diamantový císař? Všechno tomu nasvědčovalo. Den předtím obdivuhodná Régine v rozhovoru pro noviny odpověděla:

– Zítra budu oblečená do diamantů. Čtyři dělníci, které vybral Van Houben, je právě v mém pokoji připevňují na živůtek a stříbrnou tuniku. Valmenet je u toho a práci řídí.

A tak Régine trůnila v lóži na prvním balkoně a čekala, až přijde na řadu, a dav kolem ní defiloval jako kolem modly. Régine si přívlastek „obdivuhodná“, který se k jejímu jménu vždy připojoval, opravdu zasloužila. Její tvář zvláštním způsobem spojovala ušlechtilost a cudnost antické krásy se vším půvabným, svůdným a výrazným, co dnes obdivujeme. Hermelínový plášť jí zahaloval slavná ramena a zakrýval zázračnou tuniku. Usmívala se, šťastná a milá. Vědělo se, že před dveřmi na chodbě hlídají tři detektivové, statní a vážní jako angličtí policisté.

V lóži stáli dva pánové. Prvním byl tlustý Van Houben, galantní klenotník, jemuž účes a uměle nalíčené tváře dodávaly malebný vzhled fauna. O původu jeho jmění se nevědělo nic přesného. Kdysi obchodoval s falešnými perlami, z dlouhé cesty se však vrátil proměněný v mocného pána diamantů a nikdo nedokázal říct, jak k té proměně došlo.

Druhý Réginin společník zůstával v šeru. Bylo však vidět, že je mladý a postavy štíhlé i svalnaté zároveň. Byl to slavný Jean d’Enneris. Před třemi měsíci vystoupil na břeh z motorového člunu, na němž sám obeplul svět. Týden předtím ho Van Houben, který se s ním právě seznámil, představil Régine.

První balet proběhl, aniž by mu kdokoli věnoval pozornost. O přestávce se Régine, připravená odejít, bavila vzadu v lóži. K Van Houbenovi byla spíš jedovatá a útočná, naproti tomu k d’Ennerisovi milá jako žena, která se chce líbit.

– Ale, ale, Régine, řekl jí Van Houben, kterého to koketování zřejmě dráždilo, vy tomu mořeplavci ještě popletete hlavu. Pomyslete, že muž po roce na vodě snadno vzplane.

Van Houben se vždycky hlasitě smál svým nejhrubším vtipům.

– Můj milý, poznamenala Régine, kdybyste se nesmál jako první, nikdy bych si nevšimla, že jste se pokusil o vtip.

Van Houben si povzdechl a nasadil zachmuřenou tvář:

– D’Ennerisi, jedna rada. Neztraťte kvůli téhle ženě hlavu. Já jsem tu svou ztratil a leží mi na srdci kámen… drahý kámen, dodal s neohrabaným vtipkováním.

Na jevišti začala přehlídka šatů. Každá soutěžící tam zůstala asi dvě minuty, procházela se, sedala si a otáčela se jako manekýnky v módních salonech.

Když se blížila její chvíle, Régine vstala.

– Mám trochu trému, řekla. Jestli nezískám první cenu, vpálím si kulku do hlavy. Pane d’Ennerisi, pro koho hlasujete?

– Pro tu nejkrásnější, odpověděl a uklonil se.

– Mluvme o šatech…

– Šaty jsou mi lhostejné. Důležitá je krása tváře a půvab těla.

– Nuže, řekla Régine, krásu a půvab tedy obdivujte na mladé osobě, které právě tleskají. Je to manekýnka z módního salonu Chernitz, psaly o ní noviny. Šaty si navrhla sama a ušít je dala kamarádkám. Je rozkošná, ta dívka.

Dívka, útlá a ohebná, harmonická v pohybech i v postoji, opravdu působila jako ztělesněný půvab. Šaty na jejím vlnivém těle byly velmi prosté, ale měly nekonečně čistou linii a prozrazovaly dokonalý vkus a originální fantazii.