Mořský vlk

Jack London

KAPITOLA I

Sotva vím, kde začít, ačkoli někdy žertem připisuji příčinu toho všeho na vrub Charleymu Furusethovi. V Mill Valley, ve stínu Mount Tamalpais, měl letní chatu, ale nebydlel v ní nikdy, jen když se v zimních měsících oddával zahálce a četl Nietzscheho a Schopenhauera, aby dopřál mozku odpočinek. Když přišlo léto, rozhodl se raději přetrpět horkou a prašnou existenci ve městě a neúnavně se lopotit. Kdybych neměl ve zvyku zajít za ním každou sobotu odpoledne a zdržet se až do pondělního rána, nebylo by mě právě toto lednové pondělní ráno zastihlo na vodách Sanfranciského zálivu.

Ne že bych se plavil na nespolehlivé lodi, vždyť Martinez byl nový převozní parník a na lince mezi Sausalitem a San Franciskem absolvoval teprve čtvrtou či pátou plavbu. Nebezpečí spočívalo v husté mlze, která přikrývala záliv jako peřina. Jako suchozemec jsem se jí příliš neobával. Pamatuji se, s jakým klidným povznesením jsem zaujal místo na přední horní palubě, přímo pod kormidelnou, a dovolil tajemství mlhy, aby se zmocnilo mé obrazotvornosti. Vál svěží větřík a nějakou dobu jsem byl ve vlhkém šeru sám. A přece ne docela sám, neboť jsem si matně uvědomoval přítomnost kormidelníka a někoho, koho jsem pokládal za kapitána, v prosklené budce nad svou hlavou.

Pamatuji se, jak jsem si pomyslel, jak pohodlná je ta dělba práce, díky níž nemusím studovat mlhy, větry, přílivy a odlivy a navigaci, chci-li navštívit přítele za mořským ramenem. Je dobře, že jsou lidé odborníky, uvažoval jsem. Zvláštní znalosti kormidelníka a kapitána stačily pro mnoho tisíc lidí, kteří o moři a navigaci nevěděli o nic víc než já. Já jsem zase, místo abych svou energii musel věnovat učení se nesčetným věcem, soustředil ji na několik zcela konkrétních věcí, například na rozbor Poeova místa v americké literatuře (mimochodem, moje esej na toto téma vyšla v aktuálním čísle časopisu Atlantic). Když jsem při nástupu procházel salonem, chamtivýma očima jsem si všiml tlustého pána, který četl Atlantic otevřený právě na mé eseji. A bylo to tu znovu: dělba práce, zvláštní znalosti kormidelníka a kapitána, díky nimž mohl tlustý pán číst mé zvláštní znalosti o Poeovi, zatímco ho oni bezpečně převáželi ze Sausalita do San Franciska.

Moje úvahy přerušil muž s rudou tváří, který za sebou zabouchl dveře salonu a vydupal na palubu. To téma jsem si však ještě stihl v duchu poznamenat, abych ho mohl použít v připravované eseji, kterou jsem chtěl nazvat „Nezbytnost svobody: Obhajoba umělce“. Muž s rudou tváří vrhl pohled nahoru na kormidelnu, rozhlédl se po mlze, těžkým krokem přešel přes palubu a zpět (zřejmě měl umělé nohy) a zastavil se u mě, nohy široce rozkročené, s výrazem nefalšovaného požitku ve tváři. Nemýlil jsem se, když jsem usoudil, že své dny strávil na moři.

„Právě takové mizerné počasí dělá lidem předčasně šedivé hlavy,“ řekl a kývl směrem ke kormidelně.

„Nemyslel jsem si, že by to bylo nějak zvlášť vyčerpávající,“ odvětil jsem. „Zdá se mi to jednoduché jako dvakrát dvě. Směr znají podle kompasu, znají vzdálenost i rychlost. Nenazval bych to ničím jiným než matematickou jistotou.“

„Vyčerpávající!“ odfrkl. „Jednoduché jako dvakrát dvě! Matematická jistota!“

Když na mě hleděl, jako by se napřímil a opřel se zády o vzduch. „A co tenhle odliv, co se valí ven průlivem Golden Gate?“ zeptal se, či spíš zařval. „Jakou rychlostí to odtéká? Jak moc nás to unáší, hm? Slyšíte to? Zvonová bóje, a my jsme přímo na ní! Podívejte, už mění kurz!“

Z mlhy se žalostně ozval zvon a viděl jsem, jak kormidelník velmi rychle otáčí kormidlem. Zvon, který se předtím zdál přímo před námi, teď zněl z boku. Naše píšťala chraplavě houkala a z mlhy k nám tu a tam doléhaly hlasy jiných píšťal.

„To je nějaký převoz,“ řekl muž s rudou tváří a ukázal směrem k píšťale napravo. „A tamhle! Slyšíte? Troubí se do něj ústy. Nejspíš nějaký plochý nákladní škuner. Radši si dávejte pozor, pane Škunerníku. Ano, to jsem si myslel. Teď to bude mela!“

Neviditelný převoz troubil jeden signál za druhým a roh, do kterého kdosi foukal ústy, vytruboval ve smrtelné hrůze.

„A teď si navzájem vzdávají poctu a snaží se jeden druhému vyhnout,“ pokračoval muž s rudou tváří, když splašené pískání utichlo.

Tvář mu zářila, oči mu vzrušením jiskřily, zatímco překládal řeč rohů a sirén do srozumitelného jazyka. „Tamhle nalevo vyvádí parní siréna. A slyšíte toho chlapíka, co zní, jako by měl v krku žábu? Jestli dobře odhaduji, to bude parní škuner, co se proti odlivu plíží dovnitř od mysů u vjezdu do zálivu.“

Přímo před námi a z velké blízkosti se ozvala pronikavá píšťalka, která hvízdala, jako by se zbláznila. Na Martinezu zazněly gongy. Naše lopatková kola se zastavila, jejich pulzující tep utichl a pak se znovu roztočila. Pronikavá píšťalka, podobná cvrkání cvrčka uprostřed řevu velkých šelem, prorazila mlhu už víc z boku a rychle slábla a slábla. Obrátil jsem se na svého společníka, aby mi to vysvětlil.

„Jeden z těch šílených motorových člunů,“ řekl. „Skoro bych si přál, abychom ho byli potopili, toho malého darebáka! Nadělají víc zla než cokoli jiného. A k čemu jsou vůbec dobré? Každý osel se do takového posadí a žene ho bezhlavě, píská o duši a celému světu oznamuje, ať si na něj dává pozor, protože on jede a sám si pozor dávat neumí! Protože on jede! A vy si musíte dávat pozor ještě i sami na sebe! Přednost v plavbě! Obyčejná slušnost! Ta slova oni vůbec neznají!“