Ze Země na Měsíc

Jules Verne

PRVNÍ KAPITOLA
GUN-CLUB

Během občanské války ve Spojených státech vznikl ve městě Baltimore, uprostřed Marylandu, nový a velmi vlivný klub. Je známo, s jakou silou se vojenský instinkt rozvinul u tohoto národa rejdařů, obchodníků a mechaniků. Obyčejní kupci přeskočili svůj pult a ze dne na den se z nich stali kapitáni, plukovníci a generálové, ačkoli nikdy neprošli vojenskými učilišti ve West Pointu^[1]. Ve „válečném umění“ se brzy vyrovnali svým kolegům ze starého kontinentu a stejně jako oni dobývali vítězství tím, že plýtvali dělovými koulemi, miliony i lidmi.

[1] Vojenská akademie Spojených států.

V čem však Američané Evropany pozoruhodně předstihli? V balistické vědě. Ne že by jejich zbraně dosáhly vyššího stupně dokonalosti, měly však nevídané rozměry, a proto i dosud nepoznaný dostřel. Pokud jde o plochou, strmou či přímou palbu, o šikmou a podélnou palbu nebo o palbu do týla, Angličané, Francouzi a Prusové se už nemají co učit. Jejich děla, houfnice a moždíře jsou však pouhé kapesní pistole ve srovnání s hrozivými stroji amerického dělostřelectva.

Nikoho by to nemělo překvapit. Yankeeové, ti první mechanici světa, jsou inženýry tak, jako jsou Italové hudebníky a Němci metafyziky – od narození. Nic tedy není přirozenějšího, než že do balistické vědy vnesli svou odvážnou vynalézavost. Odtud ta obrovská děla, mnohem méně užitečná než šicí stroje, ale stejně úžasná a ještě obdivovanější. V tomto oboru jsou známé zázraky Parrotta, Dahlgrena a Rodmana. Armstrongovi, Palliserovi či Treuillovi de Beaulieu nezbývalo nic jiného než se poklonit svým zámořským soupeřům.

Během tohoto strašného zápasu Seveřanů a Jižanů měli tedy hlavní slovo dělostřelci. Noviny Unie oslavovaly jejich vynálezy s nadšením a nenašel se drobný kupčík ani naivní „booby“^[2], který by si dnem i nocí nelámal hlavu výpočty šílených drah letu.

[2] Trouba.

Když má totiž Američan nějaký nápad, vyhledá druhého Američana, který ho s ním sdílí. Jsou-li tři, zvolí si předsedu a dva tajemníky. Jsou-li čtyři, jmenují archiváře a předsednictvo začne pracovat. Je-li jich pět, svolají valnou hromadu a klub je založen. Tak se to stalo i v Baltimoru. První, kdo vynalezl nové dělo, se spojil s prvním, kdo ho odlil, a s prvním, kdo ho vyvrtal. To bylo jádro Gun-Clubu^[3]. Měsíc po založení měl 1 833 řádných a 30 575 dopisujících členů.

[3] Doslova „Dělový klub“.

Každý, kdo chtěl do spolku vstoupit, musel splnit podmínku sine qua non. Musel vymyslet nebo aspoň zdokonalit nějaké dělo, a pokud ne dělo, tak aspoň jakoukoli střelnou zbraň. Upřímně řečeno, vynálezci patnáctiranných revolverů, otočných karabin či šavlopistolí se velké úctě netěšili. Dělostřelci měli před nimi přednost za všech okolností.

„Úcta, které se jim dostává,“ řekl jednou jeden z nejučenějších řečníků Gun-Clubu, „je úměrná ‚hmotnostem‘ jejich děl a ‚přímo úměrná čtverci vzdáleností‘, kterých dosáhnou jejich projektily!“

Chybělo jen málo a byl by to Newtonův zákon všeobecné gravitace přenesený do mravní oblasti.

Když byl Gun-Club založen, lze si snadno představit, co v tomto oboru vytvořil vynalézavý génius Američanů. Válečné stroje nabyly kolosálních rozměrů a projektily létaly až za povolené hranice, aby tam rozpůlily nic netušící chodce. Všechny tyto vynálezy nechaly daleko za sebou bázlivé nástroje evropského dělostřelectva. Posuďte sami podle následujících čísel.

Kdysi, „za starých dobrých časů“, prorazila šestatřicetiliberní koule na vzdálenost tří set stop^* šestatřicet koní zasažených z boku a osmašedesát mužů. To byly začátky tohoto umění. Od té doby urazily projektily kus cesty. Rodmanovo dělo, které vymrštilo na sedm mil^[4] kouli těžkou půl tuny^[5], by snadno srazilo sto padesát koní a tři sta mužů. V Gun-Clubu se dokonce uvažovalo o tom, že se vykoná slavnostní zkouška. Zatímco však koně s pokusem souhlasili, lidé se bohužel nenašli.

* 1 stopa ≈ 30 cm (pozn. překl.)

[4] Míle má 1 609 metrů 31 centimetrů. To je tedy téměř 12 kilometrů.

[5] Pět set kilogramů.

Ať je to jakkoli, účinek těchto děl byl velmi vražedný a při každé salvě padali bojovníci jako klasy pod kosou. Co znamenala vedle takových projektilů ta slavná koule, která roku 1587 vyřadila u Coutras z boje pětadvacet mužů? Co ta druhá, která roku 1758 zabila u Zorndorfu čtyřicet pěšáků, nebo rakouské dělo u Kesselsdorfu z roku 1742, jehož každá rána srazila k zemi sedmdesát nepřátel? Co byly ty překvapivé palby u Jeny či u Slavkova, které rozhodly o osudu bitvy? Během občanské války se viděly docela jiné věci! V bitvě u Gettysburgu zasáhl kuželovitý projektil vystřelený z drážkovaného děla sto sedmdesát tři konfederátů a při přechodu přes Potomac poslala Rodmanova koule dvě stě patnáct Jižanů na zjevně lepší svět. Je třeba zmínit i hrozivý moždíř, který vynalezl J. T. Maston, význačný člen a doživotní tajemník Gun-Clubu. Jeho účinek byl ještě mnohem vražednější, neboť při první zkoušce zabil tři sta třicet sedm lidí – pravda, tím, že vybuchl!

Co dodat k těmto číslům, která mluví sama za sebe? Nic. Proto bez námitek přijmeme i následující výpočet statistika Pitcairna. Když vydělil počet obětí padlých pod dělovými koulemi počtem členů Gun-Clubu, zjistil, že každý z nich zabil na vlastní účet „průměrně“ 2 375 lidí a ještě nějaký zlomek.

Při pohledu na takové číslo je zřejmé, že jedinou starostí této učené společnosti bylo ničení lidstva k filantropickým účelům a zdokonalování válečných zbraní, které pokládala za nástroje civilizace. Bylo to shromáždění andělů zkázy, jinak těch nejlepších chlapíků na světě.