Sněhová královna a jiné zimní pohádky

Hans Christian Andersen

První příběh, který je o zrcadle a jeho střepinách

Tak, a teď začínáme! Až budeme na konci příběhu, budeme vědět víc než teď, protože to byl zlý skřítek, jeden z nejhorších, byl to „čert“! Jednou měl opravdu dobrou náladu, protože zhotovil zrcadlo, které mělo tu vlastnost, že všechno dobré a pěkné, co se v něm zrcadlilo, se v něm scvrklo téměř v nic, ale co bylo k ničemu a vypadalo špatně, to vyniklo naplno a bylo ještě horší. Nejnádhernější kraje v něm vypadaly jako vařený špenát a nejlepší lidé v něm byli odporní nebo stáli na hlavě bez břicha. Tváře se tak zkřivily, že je nebylo možné poznat, a měl-li někdo pihu, mohl si být jistý, že se mu rozleze přes nos i ústa. To je náramně zábavné, říkal „čert“. Když člověku proběhla hlavou dobrá, zbožná myšlenka, objevil se v zrcadle úšklebek, až se čertisko muselo smát svému důmyslnému vynálezu. Všichni, kdo chodili do skřítkovské školy, protože on vedl skřítkovskou školu, vyprávěli všude kolem, že se stal zázrak. Teprve teď prý člověk uvidí, jak svět a lidé doopravdy vypadají. Běhali se zrcadlem sem a tam, až nakonec nezůstala jediná země ani jediný člověk, který by se v něm nebyl zkřivil. Potom chtěli vyletět i k samému nebi, aby si tropili posměch z andělů a z „Pána Boha“. Čím výš se zrcadlem letěli, tím víc se šklebilo, sotva je dokázali udržet. Letěli výš a výš, blíž k Bohu a k andělům, a vtom se zrcadlo šklebem tak strašně roztřáslo, že jim vylétlo z rukou a zřítilo se na zem, kde se roztříštilo na sto milionů, bilionů a ještě víc střepin. A právě tehdy způsobilo mnohem větší neštěstí než předtím, protože některé střepiny byly sotva tak velké jako zrnko písku a ty poletovaly po celém širém světě, a když se lidem dostaly do očí, uvízly v nich a lidé pak viděli všechno naopak nebo měli oči jen pro to, co bylo na věci špatné, protože každé malinké zrnko zrcadla si zachovalo tutéž moc jako celé zrcadlo. Některým lidem se dokonce dostala malá střepinka až do srdce, a to bylo opravdu hrozné: takové srdce se proměnilo v kus ledu. Některé kusy zrcadla byly tak velké, že je zasklili do oken, ale skrz takové okno nestálo za to dívat se na své přátele. Jiné kousky se dostaly do brýlí, a to bylo zlé, když si lidé ty brýle nasadili, aby dobře viděli a byli spravedliví. Zloduch se smál, až mu břicho praskalo, a to ho tak rozkošně lechtalo. Ale venku ještě poletovaly ve vzduchu drobné skleněné střepinky. A teď poslouchejme!

Druhý příběh. Chlapeček a holčička

Ve velkém městě je tolik domů a lidí, že nezbývá dost místa, aby měl každý aspoň malou zahrádku, a většina se proto musí spokojit s květinami v květináčích. Přesto tam však žily dvě chudé děti, které měly zahrádku o něco větší než květináč. Nebyly bratr a sestra, ale měly se navzájem právě tak rády, jako by jimi byly. Jejich rodiče bydleli hned vedle sebe ve dvou podkrovních světničkách. Tam, kde se střecha jednoho domu stýkala se střechou sousedního a podél okrajů střech vedl okap, dívalo se z každého domu jedno malé okénko. Stačilo překročit okap a člověk se dostal od jednoho okna ke druhému.

Rodiče měli před oknem každý velký dřevěný truhlík a v něm rostla zelenina, kterou potřebovali do kuchyně, a malý růžový keř. V každém truhlíku byl jeden a tak mile se mu dařilo. Potom rodiče přišli na to, že truhlíky postaví napříč přes okap, takže sahaly skoro od jednoho okna ke druhému a vypadaly docela jako dva květinové valy. Hrachové úponky visely přes okraj truhlíků a růžové keře vyhnaly dlouhé větve, ovíjely se kolem oken a skláněly se k sobě: bylo to skoro jako čestná brána ze zeleně a z květin. Truhlíky byly velmi vysoko a děti věděly, že na ně nesmějí lézt, ale často směly vyjít jeden k druhému a sedět na svých stoličkách pod růžemi. Tam si pak tak nádherně hrávaly.

V zimě byl ovšem s touto zábavou konec. Okna často úplně zamrzla, ale tehdy si děti nahřály na kamnech měděné groše, přiložily horký groš na zamrzlou tabulku, a vzniklo z toho nádherné kukátko, tak kulaté, tak kulaté. Zpoza něho vykukovalo zlaté, něžné očičko, z každého okna jedno. To byli chlapeček a holčička. On se jmenoval Kaj a ona Gerda. V létě se k sobě dostali jedním skokem, v zimě museli nejdřív sejít dolů po tolika schodech a potom zase vyjít nahoru po tolika schodech. Venku chumelilo.

„To se rojí bílé včely,“ řekla babička.

„Mají i ony včelí královnu?“ zeptal se chlapeček, protože věděl, že mezi skutečnými včelami taková je.

„Mají!“ řekla babička. „Létá tam, kde se rojí nejhustěji! Je největší ze všech a nikdy nezůstane tiše ležet na zemi, vždycky zase vyletí nahoru do černého mraku. Nejednou za zimní noci proletí ulicemi města a nahlédne do oken, a tehdy okna zamrzají tak podivuhodně, jako by na nich byly květiny.“

„Ano, to jsme už viděli!“ řekly obě děti, a tak věděly, že je to pravda.

„Může sem přijít i Sněhová královna?“ zeptala se holčička.

„Ať jen přijde,“ řekl chlapec, „posadím ji na teplá kamna a ona roztaje.“

Ale babička ho pohladila po vlasech a vyprávěla jiné příběhy.

Večer, když byl malý Kaj doma a napůl svlečený, vylezl na židli u okna a podíval se ven malou dírkou. Venku padalo pár sněhových vloček a jedna z nich, ta největší, zůstala ležet na okraji jednoho z květinových truhlíků. Vločka rostla a rostla, až se z ní nakonec stala celá žena, oblečená do nejjemnějšího bílého závoje, jakoby utkaného z milionů hvězdičkových chloupků. Byla tak krásná a jemná, ale z ledu, z oslepujícího, třpytivého ledu, a přece byla živá. Oči jí hleděly jako dvě jasné hvězdy, ale nebylo v nich klidu ani odpočinku. Kývla hlavou k oknu a pokynula rukou. Chlapeček se polekal a seskočil ze židle, a tu se zdálo, jako by kolem okna prolétl velký pták.