Štědrovečerní noc

Nikolaj Vasiljevič Gogol

Noc před Vánocemi

Poslední den před Vánocemi uplynul. Nastala zimní, jasná noc. Vyšly hvězdy. Měsíc vznešeně vystoupil na nebe, aby svítil dobrým lidem i celému světu a aby všichni mohli vesele koledovat a oslavovat Krista^[1]. Mrzlo víc než ráno, ale zato bylo takové ticho, že vrzání mrazu pod botou bylo slyšet na půl kilometru. Pod okny chalup se ještě neukázal ani jeden zástup parobků. Jen měsíc kradmo nahlížel do oken, jako by vybízel děvčata, která se ještě strojila, aby už vyběhla na vrzající sníh. Vtom se komínem jedné chalupy vyvalil v kotoučích dým, pohnul se jako mračno po nebi a spolu s dýmem se vznesla čarodějnice obkročmo na koštěti.

[1] Koledovat se u nás říká, když se v předvečer Vánoc zpívají pod okny písně, kterým se říká koledy. Tomu, kdo koleduje, vždycky hodí do pytle hospodyně nebo hospodář, nebo kdokoli zůstal doma, klobásu nebo chléb, nebo měděný groš, podle toho, čím kdo oplývá. Říkají, že kdysi byla modla Koleda, kterou pokládali za boha, a že se prý odtamtud vzaly i koledy. Kdoví? Nám, prostým lidem, nepřísluší o tom mluvit. Loni otec Osip po chutorech koledovat zakázal, protože lid prý tím dělá po vůli satanovi. Jenže máme-li říct pravdu, v koledách není ani slovo o Koledě. Zpívá se v nich často o narození Krista a na konci se přeje zdraví hospodáři, hospodyni, dětem a celému domu.
Poznámka včelaře.

Kdyby v tu dobu zrovna projížděl soročinský přísedící na trojce foršpanských koní, v čepici s beránčím lemem, ušité ulánským způsobem, v modrém kožichu podšitém černým beránkem, s ďábelsky spleteným bičem, kterým má ve zvyku pohánět svého kočího, jistě by si jí byl všiml, protože před soročinským přísedícím neuteče ani jedna čarodějnice na světě. Ví jako na dlani, kolik selátek vrhne každé babě svině, kolik plátna leží v truhlici a co přesně ze svých šatů a hospodářství zastaví dobrý člověk v neděli v krčmě. Ale soročinský přísedící neprojížděl, a koneckonců, co je jemu do cizích, má svou volost. A čarodějnice se mezitím vznesla tak vysoko, že se nahoře mihala už jen jako černá skvrnka. Ale kdekoli se skvrnka ukázala, tam z nebe mizela jedna hvězda za druhou. Brzy jich měla čarodějnice nasbíraný plný rukáv. Tři nebo čtyři se ještě třpytily. Najednou se z druhé strany objevila jiná skvrnka, zvětšila se, začala se natahovat a už to nebyla skvrnka. Krátkozraký člověk by si mohl nasadit na nos místo brýlí třeba i kola z komisařovy bryčky, a ani tak by nerozeznal, co to je. Zepředu docela Němec^[2]: úzoučký čumáček, který se neustále vrtěl a očichával všechno, co mu přišlo do cesty, končil, jako i u našich prasat, kulaťoučkým rypáčkem. Nohy měl tak tenké, že kdyby takové měl jareskovský holova, zlámal by si je při prvním kozáčku. Zato zezadu byl jako opravdový gubernský fiškál v uniformě, protože mu visel ocas, tak špičatý a dlouhý jako dnešní šosy na uniformách. Jen snad podle kozí bradky pod tlamou, podle malých růžků, které mu trčely na hlavě, a podle toho, že nebyl o nic bělejší než kominík, se dalo uhodnout, že to není Němec ani gubernský fiškál, ale obyčejný čert, kterému zbývala poslední noc, kdy se ještě směl toulat po širém světě a učit dobré lidi hřešit. Hned zítra, s prvními zvony na utreň, uteče bez ohlížení, s ocasem mezi nohama, do svého doupěte. Čert se mezitím potichoučku plížil k měsíci a už už natáhl ruku, že ho chytí, ale najednou ji ucukl zpátky, jako by se spálil, ocucal si prsty, zamáchal nohou, oběhl na druhou stranu a znovu odskočil a stáhl ruku. Ale navzdory všem nezdarům prohnaný čert svých lotrovin nenechal. Přiběhl, najednou chytil měsíc oběma rukama a se šklebením a foukáním si ho přehazoval z ruky do ruky jako chlap, který si holýma rukama vzal oheň do dýmky. Nakonec ho rychle schoval do kapsy, a jako by se nic nestalo, běžel dál. V Dikance nikdo neslyšel, jak čert ukradl měsíc. Pravda, volostní písař, když vycházel po čtyřech z krčmy, viděl, že měsíc jen tak, bez příčiny, tančí na nebi, a pod přísahou o tom přesvědčoval celou vesnici, ale vesničané kroutili hlavami, ba se mu i posmívali. Ale jaká byla příčina, že se čert odhodlal k takovému nezákonnému činu? A tato: věděl, že bohatého kozáka Čuba pozval diak na kutii, kde bude holova, diakův příbuzný v modrém kabátě, který přišel z biskupova pěveckého sboru a vytahoval nejhlubší bas, kozák Sverbyguz a ještě pár dalších, a kde kromě kutie bude varenucha, šafránová kořalka a spousta všelijakého jídla. A jeho dcera, krasavice na celou vesnici, zatím zůstane doma a za dcerou jistě přijde kovář, silák a chlapík, jakých je málo, který byl čertovi protivnější než kázání otce Kondrata. Ve chvílích volných od práce se kovář zabýval malováním a měl pověst nejlepšího malíře v celém okolí. Sám sotník L…ko, tehdy ještě naživu, si ho schválně povolal do Poltavy, aby mu natřel prkenný plot kolem domu. Všechny mísy, ze kterých dikanští kozáci srkali boršč, vymaloval kovář. Kovář byl bohabojný člověk a často psal ikony svatých, a ještě dnes lze najít v cerkvi v T… jeho evangelistu Lukáše. Vrcholem jeho umění však byl jeden obraz, namalovaný na stěně cerkve v pravé předsíni, na kterém zobrazil svatého Petra v den Posledního soudu, jak s klíči v rukou vyhání z pekla zlého ducha. Vylekaný čert se zmítal na všechny strany, protože tušil svou zkázu, a hříšníci, předtím uvěznění, ho bili a honili biči, poleny a vším, co jim přišlo pod ruku. Zatímco se malíř lopotil s tímto obrazem a psal ho na velkou dřevěnou desku, čert se mu ze všech sil snažil překážet: neviditelně ho šťouchal pod ruku, zvedal z ohniště ve výhni popel a posypával jím obraz. Ale navzdory všemu byla práce dokončena, desku vnesli do cerkve a vsadili do stěny předsíně, a od té doby se čert zapřísáhl, že se kováři pomstí. Zbývala mu už jen jedna noc, kdy se směl toulat po širém světě, ale i v tu noc hledal, čím by si na kováři vylil zlost. A proto se rozhodl ukrást měsíc v naději, že starý Čub je líný a nerad se zvedá z místa, a k diakovi to od chalupy není zas tak blízko: cesta vedla za vesnicí, kolem mlýnů, kolem hřbitova a obcházela rokli. Za měsíční noci by ještě varenucha a šafránová kořalka mohly Čuba zlákat, ale v takové tmě by se sotva komu podařilo stáhnout ho z pece a vylákat z chalupy. A kovář, který s ním odjakživa nevycházel, se za nic na světě neodváží jít za dcerou, když je otec doma, ať je sebesilnější. A tak, jakmile čert schoval svůj měsíc do kapsy, najednou se po celém světě udělala taková tma, že ne každý by trefil do krčmy, natož k diakovi. Čarodějnice, když se najednou ocitla ve tmě, vykřikla. Vtom čert přicupital jako úlisný běs, vzal ji pod paží a dal se jí šeptat do ucha přesně to, co se obvykle šeptá celému ženskému pokolení. Podivně je to na našem světě zařízeno! Všechno, co na něm žije, všechno se snaží jedno od druhého odkoukat a jedno po druhém opičit. Kdysi v Mirgorodě chodívali v zimě v kožiších potažených suknem jen soudce a městský hejtman a všechno drobné úřednictvo nosilo obyčejné holé. Teď si však i přísedící, i podkomoří pořídili nové šuby z rešetilovského beránka se soukenným potahem. Kancelista a volostní písař si předloni vzali modré kitajky po šesti hřivnách za aršín. Kostelník si dal ušít na léto nankingové šarovary a vestu z proužkované vlny. Zkrátka, všechno se dere mezi pány! Kdy jen tihle lidé přestanou být marniví! Lze se vsadit, že mnohým bude divné, až uvidí, že se tam pustil i čert. Nejmrzutější na tom je, že si jistě namlouvá, jaký je krasavec, a přitom na tu jeho postavu se člověk až stydí podívat. Tlama, jak říká Foma Grigorievič, ohava nad ohavu, a přece se i on dvoří! Ale na nebi i pod nebem už byla taková tma, že nebylo vidět nic z toho, co se mezi nimi dělo dál.