Život a dobrodružství Santa Clause

L. Frank Baum

Mládí – 1. Burzee

Slyšeli jste už o velkém lese Burzee? Když jsem byl malý, zpívala mi o něm chůva. Zpívala o mohutných kmenech, které stály těsně u sebe. Kořeny se jim proplétaly pod zemí a větve nad ní. Zpívala o jejich drsné kůře a podivných, sukovitých haluzích. A zpívala také o hustých korunách, které jako střecha zakrývaly celý les. Jen tu a tam si sluneční paprsky našly cestičku, aby se v drobných skvrnkách dotkly země a vrhly podivuhodné, tajuplné stíny na mechy, lišejníky a naváté hromady suchého listí.

Les Burzee je mohutný, velkolepý a v těch, kdo se potichu vkradou do jeho stínu, budí bázeň. Když sem člověk přijde ze sluncem zalitých luk a vstoupí do jeho spletitých zákoutí, les se mu nejprve zdá ponurý, potom milý a nakonec plný radostí, kterým není konce.

Už stovky let tu roste v celé své nádheře. Ticho pod jeho klenbou neruší nic, jen pištění pilných veverek, vrčení divé zvěře a zpěv ptáků.

Přesto všechno má Burzee své obyvatele. Příroda jej na počátku zalidnila vílami, knúky, ryly a nymfami. Dokud bude les stát, zůstane domovem, útočištěm a hřištěm těchto milých nesmrtelných, kteří se v jeho hlubinách nerušeně veselí.

Civilizace se do Burzee ještě nikdy nedostala. Přijde tam někdy, říkám si?

Mládí – 2. Dítě lesa

Kdysi dávno, tak dávno, že o tom naši pradědové sotva mohli slyšet, žila ve velkém lese Burzee lesní nymfa jménem Necile. Byla blízkou příbuznou mocné královny Zurline a bydlela ve stínu košatého dubu. Jednou do roka, o Dni pučení, kdy stromy vyhánějí nové pupeny, přiložila Necile královně ke rtům Ákův zlatý kalich a královna z něj pila na zdar lesa. Jak vidíte, byla to dost významná nymfa, a navíc si jí prý všichni velice vážili pro její krásu a půvab.

Kdy byla stvořena, nedokázala by říct ona sama, nedokázala by to říct královna Zurline, ba nedokázal by to říct ani sám velký Ák. Bylo to dávno, kdy byl svět ještě nový a nymfy byly zapotřebí, aby střežily lesy a staraly se o mladé stromy. Jednoho dávno zapomenutého dne Necile povstala k životu – zářivá, půvabná, rovná a štíhlá jako stromek, který měla střežit.

Vlasy měla barvy sametového vnitřku kaštanové slupky. Oči měla na slunci modré a ve stínu fialové. Na tvářích jí kvetl jemný ruměnec, růžový jako lem oblaků při západu slunce, a rty měla plné, červené, našpulené a sladké. Za oděv si zvolila dubovou zeleň. Do této barvy se oblékají všechny lesní nymfy a žádnou jinou si už nepřejí. Na útlých nožkách nosila sandály a hlavu jí nezakrývalo nic, jen hedvábné kadeře.

Necile neměla mnoho povinností a všechny byly prosté. Dbala, aby pod jejími stromy nerostl škodlivý plevel, který by ze země vysával potravu potřebnou pro její svěřence. Odháněla gadgoly, kterým působilo škodolibou radost nalétávat na kmeny a zraňovat je, takže stromy od jedovatého doteku chřadly a hynuly. V obdobích sucha nosila vodu z potoků a jezírek a svlažovala kořeny svých žíznivých chráněnců.

Tak tomu bylo na počátku. Plevel se už naučil vyhýbat lesům, kde bydlely lesní nymfy, odporní gadgolové se už neodvážili přiblížit a stromy zestárly a zmohutněly, takže snášely sucho lépe, než když byly čerstvě vyklíčené. Necile tedy ubylo povinností, čas se začal vléct a každý další rok byl nudnější a chudší na události, než by si byla přála její radostná duše.

Pravda, obyvatelé lesa neměli o zábavu nouzi. Za každého úplňku tančili v Královnině kruhu. Byly tu také Oříškové hody, Slavnost podzimních barev, vážný obřad Opadávání listí a veselice o Dni pučení. Jenže tyto chvíle radosti byly od sebe daleko a mezi nimi se vlekly mnohé únavné hodiny.

Že by lesní nymfa mohla být nespokojená, to Necilinym sestrám ani nepřišlo na mysl. I ona sama na to přišla až po mnoha letech hloubání. Ale jakmile jednou nabyla přesvědčení, že život je otravný, ztratila se svým údělem všechnu trpělivost. Toužila udělat něco opravdu zajímavého a trávit dny tak, jak se lesním nymfám dosud ani nesnilo. Jen Zákon lesa jí bránil vydat se do světa hledat dobrodružství.

Zatímco tato nálada těžce doléhala na hezkou Necile, zavítal náhodou do lesa Burzee velký Ák. Jak bývalo zvykem, dovolil lesním nymfám, aby mu ležely u nohou a naslouchaly moudrým slovům, která mu plynula ze rtů. Ák je Mistr Lesník světa, vše vidí a ví víc než synové lidí.

Té noci držel královnu za ruku, neboť nymfy miloval tak, jako otec miluje své děti. Necile ležela s mnoha sestrami u jeho nohou a pozorně naslouchala jeho slovům.

„Žijeme si na našich lesních mýtinkách tak šťastně, mé krásné,“ řekl Ák a zamyšleně si pohladil prošedivělý vous, „že nevíme nic o žalu a bídě, které postihují ubohé smrtelníky na otevřených prostranstvích země. Pravda, nejsou z našeho rodu, ale soucit dobře sluší bytostem, které byly obdařeny tak štědře jako my. Často, když jdu kolem obydlí nějakého trpícího smrtelníka, láká mě zastavit se a zahnat bídu toho ubožáka. Jenže utrpení v přiměřené míře je přirozeným údělem smrtelníků a nám nepřísluší zasahovat do zákonů přírody.“

„A přece,“ řekla krásná královna a kývla zlatou hlavou na Mistra Lesníka, „věru bych se nemýlila, kdybych hádala, že Ák těmto nešťastným smrtelníkům už nejednou pomohl.“

Ák se usmál.

„Někdy,“ odvětil, „když jsou ještě docela malí (smrtelníci jim říkají ‚děti‘), jsem se zastavil a vysvobodil je z bídy. Do života mužů a žen se plést nesmím, ti musí nést břemena, která jim uložila příroda. Ale bezbranná nemluvňata, nevinné lidské děti, mají právo být šťastné, dokud nedorostou a nedokážou snášet zkoušky lidského života. Proto cítím, že jim smím pomáhat. Nedávno, snad před rokem, jsem našel čtyři ubohé děti, které se tiskly k sobě v dřevěné chaloupce a pomalu umrzaly. Jejich rodiče odešli do sousední vesnice pro jídlo a nechali v ohništi oheň, aby jejich maličcí měli teplo, dokud budou pryč. Jenže se strhla bouře a zavála jim cestu sněhem, takže se vraceli velice dlouho. Mezitím oheň vyhasl a dětem, které na ně čekaly, vlezl mráz až do kostí.“