← Zpět na produkt

👁 Ukázka zdarma – první 3 strany díla.

Pomsta hraběnky Cagliostro

Maurice Leblanc

Předmluva Arsèna Lupina


Rád bych zde poznamenal, že dobrodružství, která mi připisuje můj dvorní kronikář, náležitě oceňuji a potvrzuji, že se shodují se skutečností. Mám však jisté výhrady ke způsobu, jakým je ve svých knihách podává.

Skutečné dobrodružství lze přizpůsobit vkusu veřejnosti na sto způsobů. Snad není zrovna nejlepší ten, který mě ukazuje vždy v nejvýhodnějším světle a tvrdošíjně mě staví do popředí. Můj kronikář nejenže vynechává četné epizody mého života, v nichž mě přemohly okolnosti, zdolali protivníci nebo umlčeli ctihodní strážci zákona. Kromě toho upravuje, zmírňuje, rozvádí a zveličuje. Proti faktům sice nejde, ale uspořádá je tak šikovně, že to mou skromnost někdy až uvádí do rozpaků.

Takový způsob vyprávění neschvaluji. Nevím, kdo řekl: „Je třeba znát své hranice a milovat je.“ Já své hranice znám, ba když je pociťuji, zakouším přitom jakési uspokojení, neboť se děsím všeho, co je nadlidské, nenormální, přehnané a nepřiměřené. Stačí mi to, čím jsem. Cokoli navíc by mě učinilo nepravděpodobným a směšným. A jednou z mých slabostí je právě strach, že budu k smíchu.


K smíchu jsem nepochybně tehdy (a to je snad hlavní důvod této krátké předmluvy), když mě předkládají veřejnosti v neměnné, ustavičné a dráždivé roli milovníka. Jistě, nepopírám, že mám velmi citlivé srdce a že na mě za každým rohem číhá láska na první pohled. Nepopírám ani to, že ženy ke mně byly zpravidla vlídné a milosrdné. Mám lichotivé vzpomínky a byl jsem šťastným předmětem slabých chvilek, jimiž by se kdokoli jiný na mém místě s jistou pýchou chlubil. Ale dělat ze mě Dona Juana, neodolatelného Lovelace[*], je zkreslování, proti němuž protestuji. Zažil jsem i odmítnutí. Přednost přede mnou dostali sokové hodní opovržení. Okusil jsem pořádný díl ponížení a zrady. Jsou to nepochopitelné porážky, ale je třeba je zaznamenat, má-li být můj obraz důsledně věrný.

[*] Lovelace – svůdce z Richardsonovy Clarissy. (Pozn. překl.)

Proto jsem chtěl, aby bylo toto dobrodružství vylíčeno, a to bez okolků a bez šetření. Nebudu v něm vždy vynikat dráždivou neomylností. Mé srdce v něm nevzdychá na úkor rozumu. Má moc svůdce tu utrpí pozoruhodný nezdar. To všechno mi snad vyslouží shovívavost těch, které nadmíra mých zásluh a výbojů ne bez důvodu rozčiluje.

Ještě slovo. Joséphine Balsamová byla velkou vášní mých dvaceti let. Vydávala se za dceru hraběte Cagliostra, slavného podvodníka z osmnáctého století, a tvrdila, že od něj získala tajemství věčného mládí. V této knize nevystupuje. Nevystupuje v ní z důvodu, jehož váhu čtenář sám docení. Jak však na druhou stranu nespojit její jméno s názvem příběhu, na nějž její obraz vrhá tak tragický stín? V tomto příběhu se láska pojí s tolika nenávistí a pomsta se halí do takové temnoty.

První část. Druhé ze dvou dramat

I. Na válečné stezce


Krásná lednová rána, kdy ostrý vzduch nasákne sluncem, které už hřeje o něco víc, patří k nejosvěžujícím zdrojům povznesené nálady. V zimním chladu člověk začíná tušit závan jara. Odpoledne se před ním prodlužuje o další hodiny. Mládí roku omlazuje i jeho. Přesně to zřejmě pociťoval Arsène Lupin, když se toho dne kolem jedenácté procházel po bulvárech.

Kráčel pružným krokem a zvedal se na špičky o něco víc, než by bylo třeba, jako by dělal gymnastický cvik. A opravdu, každému kroku levou nohou odpovídal hluboký nádech, který jako by zdvojnásoboval objem hrudníku, už tak pozoruhodně mohutného.

Hlavu mírně zakláněl. V kříži se prohýbal. Bez svrchníku. Lehký šedý oblek jako uprostřed léta a v podpaží měkký klobouk.

Tvář jako by se usmívala na kolemjdoucí, a zvláště na kolemjdoucí ženy, byly-li jen trochu hezké, a patřila pánovi, který si vesele vykračuje k cílové pásce padesátky, pokud jí už neproběhl. Zezadu nebo zdálky však měl tentýž pán, švihácký, štíhlý a oblečený podle poslední módy, právo ohradit se proti každému odhadu, který by mu připsal víc než pětadvacet let.

– A to jsem ještě štědrý! říkal si, když si v zrcadlech výloh prohlížel svou elegantní postavu. A to jsem ještě štědrý, vždyť kolik mladíků by mi mohlo závidět!

V každém případě by u všech vzbuzoval závist jeho výraz síly a jistoty a všechno, co na něm prozrazovalo tělesnou rovnováhu, duševní zdraví a trojí uspokojení z dobrého žaludku, svědomitých střev a bezúhonného svědomí. S tím se dá kráčet rovně a se vztyčenou hlavou.

Zaznamenejme ještě, že jeho náprsní taška byla bohatě naplněná a že v zadní kapse kalhot měl čtyři šekové knížky na různé banky a na různá jména. Kromě toho měl všude možně po Francii v bezpečných skrýších, v říčních korytech, neznámých jeskyních a dírách nepřístupných útesů zlaté pruty a pytle drahých kamenů.

A to ani nemluvíme o důvěře, kterou mu prokazovali ve všech kruzích jako Raoulovi de Limésymu, Raoulovi d'Avenacovi, Raoulovi d'Ennerisovi či Raoulovi d'Avernymu. Byla to prostá a skromná jména dobré drobné venkovské šlechty, která navzájem spojovalo totéž křestní jméno Raoul.

Právě procházel kolem Banque des Provinces. Měl tam uložit velký šek, šek na jméno Raoul d'Averny. Vešel, vyřídil, co potřeboval, pak sešel do podzemí budovy, podepsal se do knihy a zamířil ke svému trezoru, aby z něj vyzvedl několik dokumentů.

Zatímco vybíral ty potřebné, zahlédl nedaleko sebe pána ve smutku, který starosvětským a zastaralým vzhledem připomínal bývalého venkovského notáře. Ten vybíral z vedlejšího trezoru několik úhledně převázaných balíčků, přestřihl provázky a jeden po druhém přepočítal svazky po deseti tisícifrankových bankovkách, sepnuté špendlíkem.

Tohle byl jen úryvek. Získejte celé dílo a čtěte bez omezení.

Získat celé dílo →

Některé tituly jsou pro registrované zdarma – zaregistrujte se.