Fakta případu monsieura Valdemara
Edgar Allan Poe
FAKTA V PŘÍPADU PANA VALDEMARA
Pochopitelně nebudu předstírat, že považuji za div, jestliže mimořádný případ pana Valdemara vyvolal rozruch. Byl by to zázrak, kdyby jej nevyvolal – zvláště za daných okolností. Všechny zúčastněné strany si přály utajit věc před veřejností, alespoň prozatím, dokud se nám nenaskytne další příležitost ke zkoumání – a právě kvůli našemu úsilí o utajení pronikla do společnosti zkomolená a přehnaná zpráva, která se stala zdrojem mnoha nepříjemných překroucení a, zcela přirozeně, i značné nedůvěry.
Je tedy nezbytné, abych uvedl fakta – nakolik jim sám rozumím. Ve stručnosti jsou tato:
Mou pozornost už tři roky opakovaně přitahoval mesmerismus a asi před devíti měsíci mě zcela znenadání napadlo, že v řadě dosud provedených pokusů zeje velmi pozoruhodná a nanejvýš nepochopitelná mezera: nikdo ještě nebyl mesmerizován in articulo mortis. Zbývalo zjistit zaprvé to, zda v takovém stavu existuje u pacienta vůbec nějaká vnímavost vůči magnetickému vlivu. Zadruhé, zda ji tento stav, pokud existuje, oslabuje, nebo zesiluje. A zatřetí, do jaké míry a na jak dlouhou dobu lze tímto postupem zadržet nápor smrti. Bylo třeba ověřit i jiné body, ale tyto vzbuzovaly mou zvědavost nejvíce – zejména poslední, pro nesmírně závažnou povahu jeho důsledků.
Když jsem se rozhlížel po někom, na kom bych mohl tyto podrobnosti prozkoumat, vzpomněl jsem si na svého přítele, pana Ernesta Valdemara, známého sestavovatele díla Bibliotheca Forensica a autora (pod svým nom de plume Issachar Marx) polských překladů Wallensteina a Gargantuy. Pan Valdemar, který od roku 1839 bydlel převážně v Harlemu ve státě New York, je (či byl) nápadný zejména krajní vyzáblostí postavy (dolní končetiny měl velmi podobné končetinám Johna Randolpha) a také bělostí licousů, která se příkře bila s černými vlasy, takže je téměř každý považoval za paruku. Byl výrazně nervózní povahy a to z něj dělalo dobrý objekt pro mesmerické pokusy. Dvakrát či třikrát se mi ho podařilo bez větších obtíží uspat, ale v ostatních výsledcích, které jeho zvláštní konstituce přirozeně slibovala, jsem se zklamal. Jeho vůle se nikdy rozhodně a naplno nepoddala mé kontrole a v otázce jasnovidnosti jsem s ním nedosáhl ničeho spolehlivého. Tyto neúspěchy jsem vždy přičítal jeho rozvrácenému zdraví. Několik měsíců předtím, než jsem se s ním seznámil, u něho lékaři konstatovali rozvinuté souchotiny. Vskutku míval ve zvyku hovořit o svém blížícím se skonu klidně, jako o věci, které se nelze vyhnout a které není třeba litovat.
Když mě zmíněné myšlenky poprvé napadly, bylo, pochopitelně, zcela přirozené, že jsem pomyslel na pana Valdemara. Příliš dobře jsem znal jeho vyrovnanou filozofii, abych se obával nějakých skrupulí z jeho strany, a on neměl v Americe příbuzné, kteří by se do věci pravděpodobně vměšovali. Otevřeně jsem si s ním o věci promluvil a on k mému překvapení projevil živý zájem. Říkám k mému překvapení, neboť ačkoli mi svou osobu vždy ochotně propůjčoval k pokusům, nikdy předtím mi nedal najevo, že by s mým počínáním sympatizoval. Jeho nemoc byla takové povahy, že dovolovala přesně vypočítat, kdy skončí smrtí. Nakonec jsme se dohodli, že pro mě pošle asi dvacet čtyři hodin před chvílí, kterou jeho lékaři označí za čas jeho skonu.
Je tomu o něco více než sedm měsíců, co jsem od samotného pana Valdemara dostal tento lístek:
Milý P——,
klidně už přijďte. D—— a F—— se shodují, že do zítřejší půlnoci nevydržím, a myslím, že čas odhadli téměř navlas.
VALDEMAR
Lístek jsem dostal ani ne půl hodiny po napsání a za další čtvrthodinu jsem už stál v pokoji umírajícího. Neviděl jsem ho deset dní a zděsila mě strašná proměna, jakou v něm ta krátká doba způsobila. Tvář měla olověný odstín, oči byly zcela bez lesku a vyzáblost byla tak krajní, že lícní kosti prorazily kůži. Nadměrně vykašlával. Puls byl sotva hmatatelný. Přesto si pozoruhodným způsobem zachovával duševní síly i jistou míru tělesné vlády. Mluvil zřetelně, bez pomoci užíval utišující léky, a když jsem vstoupil do pokoje, právě si tužkou zapisoval poznámky do zápisníku. V posteli ho podpíraly polštáře. U něho bděli doktor D—— a doktor F——.