Von Kempelen a jeho objev
Edgar Allan Poe
VON KEMPELEN A JEHO OBJEV
Po velmi podrobném a důkladném Aragově pojednání, o shrnutí v časopise „Silliman’s Journal“ ani nemluvě, a po obšírném výkladu, který právě uveřejnil poručík Maury, ať se ovšem nepředpokládá, že nabízím-li zde několik chvatných poznámek o Von Kempelenově objevu, mám v úmyslu dívat se na věc z vědeckého hlediska. Mým záměrem je jednoduše zaprvé říci pár slov o samotném Von Kempelenovi (kterého jsem měl před několika lety tu čest letmo osobně poznat), neboť vše, co se ho týká, musí v tuto chvíli nutně vzbuzovat zájem, a zadruhé podívat se obecně a spekulativně na výsledky objevu.
Snad však nebude od věci předeslat letmým postřehům, které hodlám předložit, velmi rozhodné popření toho, co se zdá být všeobecným dojmem (načerpaným, jak v případech tohoto druhu bývá zvykem, z novin), tj. že tento objev, jakkoli je nesporně ohromující, nikdo nepředvídal.
Kdo nahlédne do „Deníku sira Humphryho Davyho“ (Cottle a Munroe, Londýn, 150 s.), zjistí na s. 53 a 82, že tento slavný chemik dotyčnou myšlenku nejen pojal, ale dosáhl experimentálně i nemalého pokroku právě v téže analýze, kterou nyní tak vítězoslavně dovedl do konce Von Kempelen. Ten, ačkoli to ani nenaznačuje, bezpochyby (říkám to bez zaváhání a v případě potřeby to dokážu doložit) vděčí „Deníku“ přinejmenším za první podnět ke svému vlastnímu počinu.
Odstavec z novin „Courier and Enquirer“, který nyní koluje v tisku a troufá si připsat vynález jakémusi panu Kissamovi z Brunswicku ve státě Maine, se mi, přiznám se, z několika důvodů zdá poněkud apokryfní, ačkoli na uvedeném tvrzení není nic nemožného ani příliš nepravděpodobného. Do podrobností se pouštět nemusím. Můj názor na ten odstavec se zakládá především na způsobu jeho podání. Nevypadá pravdivě. Lidé, kteří vyprávějí skutečné události, si zřídka tolik potrpí na den, datum a přesné místo, jako si na ně, zdá se, potrpí pan Kissam. Kromě toho, jestliže pan Kissam opravdu přišel na to, na co podle vlastních slov přišel, a to v uvedené době, téměř před osmi lety, jak to, že okamžitě nepodnikl kroky, aby sklidil ty nesmírné výhody, o nichž i ten nejprostší trouba musel vědět, že by mu z objevu plynuly – jemu osobně, ne-li celému světu? Zdá se mi zcela neuvěřitelné, že by člověk s obyčejným rozumem mohl objevit to, co pan Kissam podle vlastních slov objevil, a přesto si pak počínat tak dětinsky – tak zabedněně, jak pan Kissam přiznává, že si počínal. Mimochodem, kdo je to pan Kissam? A není celý ten odstavec v „Courier and Enquirer“ výmysl, zosnovaný, aby „nadělal rozruch“? Je třeba přiznat, že to nápadně připomíná měsíční mystifikaci. Podle mého skromného názoru se na něj příliš spoléhat nedá. A kdybych ze zkušenosti dobře nevěděl, jak snadno se učenci dají mystifikovat v otázkách mimo jejich obvyklý okruh bádání, byl bych hluboce ohromen, že tak významný chemik jako profesor Draper rozebírá nároky pana Kissama (či pana Quizzema?) na objev tak vážným tónem.