Oválný portrét
Edgar Allan Poe
OVÁLNÝ PORTRÉT
Zámek, do kterého se můj komorník odvážil násilím vniknout, jen aby mi v mém zoufale zuboženém stavu nedovolil strávit noc pod širým nebem, byl jednou z těch hromad smíšené ponurosti a vznešenosti, které se už tak dlouho mračí mezi Apeninami, a to neméně ve skutečnosti než ve fantazii paní Radcliffové. Podle všeho ho dočasně a teprve docela nedávno opustili. Usadili jsme se v jedné z nejmenších a nejskromněji zařízených místností. Ležela v odlehlé věžičce budovy. Její výzdoba byla bohatá, ale ošuntělá a starobylá. Stěny byly ověšeny gobelíny a vyzdobeny rozmanitými a různorodými erbovými trofejemi, spolu s neobyčejně velkým počtem velmi živých moderních maleb v rámech z bohaté zlaté arabesky. Právě tyto malby, které visely na stěnách nejen na hlavních plochách, ale i ve velmi mnoha koutech vynucených bizarní architekturou zámku – právě tyto malby ve mně, snad pro mé počínající delirium, vzbudily hluboký zájem, takže jsem Pedrovi přikázal, aby zavřel těžké okenice místnosti (protože už byla noc), aby zapálil jazyky vysokého svícnu, který stál u hlavy mé postele, a aby doširoka rozhrnul třásnité závěsy z černého sametu, které obklopovaly samotné lůžko. Chtěl jsem, aby se to všechno vykonalo, abych se mohl oddat, ne-li spánku, pak alespoň střídavě rozjímání nad těmito obrazy a čtení malé knížky, která se našla na polštáři a dávala si za úkol je posuzovat a popisovat.
Dlouho, dlouho jsem četl – a zbožně, oddaně jsem hleděl. Rychle a nádherně ubíhaly hodiny a nastala hluboká půlnoc. Poloha svícnu mě nemile dráždila, a namáhavě vztáhnuv ruku, abych nevyrušil svého dřímajícího komorníka, postavil jsem svícen tak, aby jeho paprsky plněji dopadaly na knihu.
Jenže ten úkon vyvolal účinek zcela nečekaný. Paprsky četných svící (neboť jich bylo mnoho) dopadly nyní do výklenku místnosti, který dosud zahaloval hluboký stín jednoho ze sloupků postele. Spatřil jsem tak v jasném světle obraz, kterého jsem si předtím vůbec nevšiml. Byl to portrét mladé dívky, která právě dozrávala v ženu. Zběžně jsem pohlédl na malbu a pak zavřel oči. Proč jsem to udělal, mi zpočátku nebylo jasné ani v mém vlastním vnímání. Ale zatímco mi víčka takto zůstávala zavřená, probral jsem si v mysli důvod, proč jsem je tak zavřel. Byl to impulzivní pohyb, abych získal čas na přemýšlení – abych se ujistil, že mě zrak neoklamal – abych utišil a zkrotil svou obrazotvornost ke střízlivějšímu a jistějšímu pohledu. Po zcela nemnoha okamžicích jsem znovu upřeně pohlédl na malbu.