Pád do Maelströmu
Edgar Allan Poe
SESTUP DO MAELSTRÖMU.
Cesty Boží v přírodě i v prozřetelnosti nejsou jako naše cesty. Ani modely, které si vytváříme, se nijak nevyrovnají nesmírnosti, hloubce a nevyzpytatelnosti Jeho děl, která jsou hlubší než Démokritova studna.
Dostali jsme se konečně na vrchol nejvyššího bradla. Starý muž byl několik minut zjevně příliš vyčerpaný, než aby promluvil.
„Není to tak dávno,“ řekl konečně, „co bych vás byl dokázal vést touto cestou stejně dobře jako nejmladší z mých synů. Ale asi před třemi lety se mi přihodila událost, jaká se ještě nepřihodila žádnému smrtelníkovi (nebo aspoň taková, jakou nikdo nepřežil, aby o ní mohl vyprávět), a těch šest hodin smrtelné hrůzy, které jsem tehdy vytrpěl, mě zlomilo na těle i na duši. Pokládáte mě za velmi starého člověka – ale nejsem. Stačilo méně než jediný den, aby mi tyto vlasy zbělely z havraní černi, aby mi ochably údy a povolily nervy, takže se třesu při sebemenší námaze a lekám se vlastního stínu. Víte, že se sotva mohu podívat přes tento malý útes, aniž by se mi zatočila hlava?“
„Malý útes“, na jehož okraji si tak bezstarostně lehl odpočinout, že těžší část jeho těla visela nad prázdnotou a před pádem ho chránilo jen to, že se loktem opíral o jeho krajní, kluzkou hranu – tento „malý útes“ se zvedal jako strmá, ničím nepřerušená stěna černé lesklé skály nějakých čtyři sta padesát, pět set metrů nad světem bradel pod námi. Nic by mě nebylo přimělo přiblížit se k jeho okraji ani na pět šest metrů. Po pravdě řečeno, nebezpečná poloha mého společníka mě rozrušila tak hluboce, že jsem se natáhl na zem, jak jsem byl dlouhý, chytal jsem se okolních keřů a neodvážil jsem se ani pozvednout zrak k nebi, a marně jsem se přitom snažil zbavit představy, že zuřivost větrů ohrožuje samotné základy hory. Trvalo dlouho, než jsem se rozumovými důvody vzmužil natolik, abych se posadil a podíval do dálky.
„Musíte se zbavit takových vidin,“ řekl průvodce, „vždyť jsem vás sem přivedl proto, abyste měl co nejlepší výhled na dějiště události, o které jsem mluvil, a abych vám vyprávěl celý příběh, zatímco budete mít to místo přímo před očima.“
„Jsme teď,“ pokračoval se svou příznačnou přesností v každé podrobnosti, „jsme teď těsně u norského pobřeží, na šedesátém osmém stupni zeměpisné šířky, ve velké provincii Nordland, v ponurém kraji Lofoden. Hora, na jejímž vrcholu sedíme, je Helseggen, Oblačný. Teď se trochu vztyčte. Držte se trávy, jestli se vám točí hlava. Tak. A teď se podívejte přes pás výparů pod námi na moře.“
S točící se hlavou jsem se podíval a uzřel jsem širou plochu oceánu, jehož vody měly tak inkoustovou barvu, že mi hned přišel na mysl popis moře Mare Tenebrarum z pera núbijského zeměpisce. Panorama žalostněji pusté si lidská obrazotvornost nedokáže představit. Napravo i nalevo, kam až oko dohlédlo, se rozprostíraly jako hradby světa řady děsivě černých, převislých útesů. Jejich ponurý ráz jen tím mocněji zvýrazňoval příboj, který proti nim vysoko vzpínal svůj bílý, příšerný hřeben a navěky skučel a ječel. Přímo naproti výběžku, na jehož temeni jsme se nacházeli, ve vzdálenosti nějakých pěti či šesti mil na moři, bylo vidět malý, pustě vyhlížející ostrov. Přesněji řečeno, jeho polohu bylo možné rozeznat skrze divočinu vzedmutých vod, která ho obklopovala. Asi o dvě míle blíž k pevnině se zvedal jiný, menší, ohavně skalnatý a holý, obklopený v různých odstupech shlukem tmavých skalisek.
Vzhled oceánu v prostoru mezi vzdálenějším ostrovem a pobřežím měl v sobě cosi velmi neobvyklého. Ačkoli právě tehdy vál k pevnině tak silný vichr, že briga v daleké šíři ležela v driftu pod dvojitě refovanou bouřkovou plachtou a její trup se ustavičně celý ztrácel z dohledu, přesto tu nebylo nic, co by připomínalo pravidelné vlnění, jen krátké, rychlé, zlostné křížové nárazy vody na všechny strany, proti větru i jinými směry. Pěny bylo málo, jen v bezprostřední blízkosti skalisek.
„Ostrov v dálce,“ ujal se znovu slova stařec, „nazývají Norové Vurrgh. Ten v polovině cesty je Moskoe. Tamten, míli na sever, je Ambaaren. Tamto jsou Islesen, Hotholm, Keildhelm, Suarven a Buckholm. Dál, mezi Moskoe a Vurrgh, jsou Otterholm, Flimen, Sandflesen a Stockholm. To jsou jejich pravá jména, ale proč vůbec bylo třeba dávat těm místům jména, to nepochopím já ani vy. Slyšíte něco? Vidíte na vodě nějakou změnu?“
Byli jsme už na vrcholu Helseggenu asi deset minut. Vystoupili jsme na něj z vnitrozemí Lofodenu, takže jsme moře zahlédli až z vrcholu, kde se před námi znenadání rozprostřelo. Jak stařec mluvil, začal jsem si uvědomovat silný, postupně mohutnějící zvuk, podobný sténání obrovského stáda buvolů na americké prérii. Ve stejné chvíli jsem zpozoroval, že se sekaný ráz oceánu pod námi, jak tomu říkají námořníci, rychle mění v proud směřující na východ. Ještě zatímco jsem se díval, nabyl tento proud obludné rychlosti. Každý okamžik přidával na jeho rychlosti, na jeho střemhlavé prudkosti. Za pět minut bylo celé moře až po Vurrgh zbičováno do nespoutané zuřivosti. Největší vřava však vládla mezi Moskoe a pobřežím. Tady nesmírné řečiště vod, rozbrázděné a zjizvené tisícem protichůdných kanálů, znenadání propuklo v šílenou křeč. Zvedalo se, vřelo, syčelo, točilo se v obrovských a nesčetných vírech a všechno se to svíjelo a řítilo na východ rychlostí, jaké voda jinde nabývá jen při střemhlavých pádech.
Za několik minut nastala na scéně další zásadní proměna. Hladina se celkově trochu uhladila a víry jeden po druhém mizely, zatímco se objevovaly ohromné pruhy pěny tam, kde předtím žádné vidět nebyly. Tyto pruhy se nakonec rozprostřely do velké dálky, spojovaly se navzájem a přebíraly krouživý pohyb utišených vírů, jako by tvořily zárodek jiného, mnohem rozlehlejšího. Najednou, zcela náhle, nabyl tento zárodek zřetelné a určité podoby kruhu o průměru přes míli. Okraj víru vyznačoval široký pás třpytivé vodní tříště. Ani částečka z ní však nesklouzla do ústí strašného trychtýře, jehož nitro, kam až oko dohlédlo, tvořila hladká, lesklá, černá stěna vody, nakloněná k obzoru v úhlu asi pětačtyřiceti stupňů. Tato stěna závratně ujížděla dokola kolísavým, převalujícím se pohybem a vysílala do větrů děsivý hlas, napůl ječení, napůl řev, jaký ve své agónii nevznáší k nebesům ani mohutný vodopád Niagary.