Černý kocour
Edgar Allan Poe
ČERNÝ KOCOUR.
U vyprávění, které se chystám sepsat, nadmíru divokého, a přece nadmíru všedního, víru ani nečekám, ani o ni neprosím. Věru šílený bych byl, kdybych ji čekal tam, kde mé smysly odmítají vlastní svědectví. A přece šílený nejsem – a zcela jistě se mi to nezdá. Ale zítra umírám a dnes si chci ulevit na duši. Mým nejbližším záměrem je předložit světu, jasně, stručně a bez komentáře, řadu obyčejných domácích událostí. Ve svých následcích mě tyto události vyděsily, mučily, zničily. Nebudu se je však pokoušet vysvětlovat. Mně nepřinesly téměř nic jiného než hrůzu – mnohým se budou zdát méně strašné než barroques. Snad se jednou najde mysl, která můj přízrak zredukuje na cosi všedního – mysl klidnější, logičtější a mnohem méně vznětlivá než moje. V okolnostech, které tu s bázní vypisuji, neuvidí nic víc než obyčejný sled zcela přirozených příčin a následků.
Od útlého dětství jsem vynikal poddajností a laskavostí povahy. Má měkkost srdce byla tak nápadná, že se mi pro ni mí druhové posmívali. Zvlášť jsem měl rád zvířata a rodiče mi dopřáli velkou rozmanitost domácích miláčků. S nimi jsem trávil většinu času a nikdy jsem nebyl šťastnější, než když jsem je krmil a hladil. Tato zvláštnost povahy rostla se mnou a v mužném věku se mi stala jedním z hlavních zdrojů potěšení. Těm, kdo kdy chovali náklonnost k věrnému a moudrému psovi, sotva musím vysvětlovat povahu či sílu uspokojení, jaké z toho plyne. V nesobecké a obětavé lásce němé tváře je cosi, co jde přímo k srdci člověku, který měl často příležitost okusit ubohé přátelství a pavučinovou věrnost obyčejného Člověka.
Oženil jsem se brzy a s radostí jsem v ženě nalezl povahu ne nepodobnou té mé. Když si všimla mé záliby v domácích zvířatech, nevynechala příležitost opatřit ty nejmilejší. Měli jsme ptáky, zlaté rybky, pěkného psa, králíky, malou opičku a kocoura.
Bylo to pozoruhodně velké a krásné zvíře, celé černé a moudré až k podivu. Když přišla řeč na jeho rozum, má žena, v hloubi duše nemálo poznamenaná pověrčivostí, často připomínala starou lidovou představu, podle níž jsou všechny černé kočky převlečené čarodějnice. Ne že by to někdy myslela vážně – a zmiňuji se o tom vůbec jen proto, že mi to právě teď přišlo na mysl.
Pluto – tak se kocour jmenoval – byl mým nejmilejším miláčkem a společníkem her. Krmil jsem ho jedině já a on chodil za mnou, kamkoli jsem se v domě pohnul. Jen s námahou jsem mu dokázal zabránit, aby mě nesledoval i po ulicích.
Naše přátelství takto trvalo několik let, během nichž se má povaha i charakter přičiněním démona Nestřídmosti (červenám se, když se k tomu přiznávám) od základu změnily k horšímu. Den ode dne jsem byl zachmuřenější, popudlivější, bezohlednější k citům druhých. Dovolil jsem si mluvit s vlastní ženou nestřídmým jazykem. Nakonec jsem na ni vztáhl i ruku. Moji miláčci ovšem museli pocítit změnu mé povahy. Nejenže jsem je zanedbával, ale také jsem s nimi špatně zacházel. K Plutovi jsem si však ještě zachoval tolik ohledu, že jsem ho netýral, kdežto králíky, opičku, ba i psa jsem bez nejmenších výčitek týral, kdykoli mi náhodou nebo z lásky přišli do cesty. Ale má nemoc ve mně rostla – neboť která nemoc se vyrovná alkoholu! – a nakonec i Pluto, který už stárl, a byl proto trochu mrzutý, i Pluto začal pociťovat následky mé zlé nálady.
Jednou v noci, když jsem se značně opilý vracel domů z jednoho ze svých pelechů po městě, usmyslel jsem si, že se mi kocour vyhýbá. Popadl jsem ho a on mi ve zděšení z mého násilí způsobil zuby na ruce lehkou ránu. V tu chvíli mě posedla zuřivost démona. Přestal jsem znát sám sebe. Zdálo se, že má původní duše najednou vylétla z těla, a každým vláknem mé bytosti se rozechvěla víc než ďábelská, ginem vykrmená zloba. Vytáhl jsem z kapsy vesty perořízek, otevřel ho, popadl ubohé zvíře za hrdlo a rozvážně jsem mu vyřízl oko z důlku! Červenám se, hořím, chvěji se, když píšu o této prokleté ohavnosti.