Cesta na Arktur
David Lindsay
Kapitola 1. Seance
Jednoho březnového večera v osm uvedli Backhouse, médium a rychle stoupající hvězdu spiritistického světa, do pracovny v Prolands, hampsteadském sídle Montague Faulla. Místnost osvětloval jen plápolající oheň v krbu. Hostitel, který si ho prohlížel s línou zvědavostí, vstal a vyměnili si obvyklé zdvořilé pozdravy. Obchodník s Jižní Amerikou ukázal hostovi na pohodlné křeslo před krbem a sám se opět zabořil do svého. Rozsvítili elektrické světlo. Faullovy výrazné, ostře řezané rysy, kůže, která působila jako z kovu, a celkový výraz znuděné netečnosti na médium zřejmě velký dojem neudělaly, neboť Backhouse byl zvyklý hledět na lidi ze zvláštního úhlu. Pro obchodníka byl naopak Backhouse novinkou. Zatímco si ho klidně prohlížel přes přivřená víčka a dým doutníku, uvažoval, jak se tomuto drobnému podsaditému človíčku se špičatou bradkou daří vypadat tak svěže a duševně zdravě, když se zabývá tak chorobnou činností.
„Kouříte?“ protáhl Faull, aby nějak začal rozhovor. „Ne? Tak se něčeho napijete?“
„Zatím ne, děkuji vám.“
Odmlka.
„Je všechno v pořádku? Materializace se uskuteční?“
„Nevidím důvod o tom pochybovat.“
„To je dobře, nerad bych totiž, aby byli moji hosté zklamáni. Šek pro vás mám vypsaný v kapse.“
„Docela postačí i potom.“
„Dohodli jsme se na deváté, jestli se nemýlím?“
„Myslím, že ano.“
Rozhovor dál vázl. Faull se rozvaloval v křesle a zůstával lhostejný.
„Chtěl byste slyšet, jaké přípravy jsem udělal?“
„Nejsem si vědom, že by byly zapotřebí nějaké jiné přípravy než židle pro vaše hosty.“
„Mám na mysli výzdobu místnosti pro seanci, hudbu a podobně.“
Backhouse upřeně pohlédl na hostitele. „Ale vždyť to není divadelní představení.“
„To je pravda. Snad bych to měl vysvětlit… Budou přítomny dámy a dámy, víte, mají smysl pro estetiku.“
„V tom případě nic nenamítám. Doufám jen, že se jim představení bude líbit až do konce.“
Řekl to dost suchým tónem.
„Nuže, pak je všechno v pořádku,“ řekl Faull. Švihl doutníkem do ohně, vstal a nalil si whisky.
„Půjdete se podívat na místnost?“
„Děkuji, ne. Dokud nepřijde čas, raději s ní nechci mít nic společného.“
„Tak pojďme za mou sestrou, paní Jamesonovou, je v salonu. Protože nejsem ženatý, občas mi prokáže tu laskavost a dělá mi hostitelku.“
„S potěšením,“ řekl Backhouse chladně.
Dámu našli samotnou. Seděla zamyšleně u otevřeného klavíru. Hrála Skrjabina a přemohly ji city. Médium si všimlo jejích drobných, napjatých, patricijských rysů a rukou jako z porcelánu a divilo se, jak Faull přišel k takové sestře. Přijala ho statečně, jen s nádechem tichého pohnutí. Byl na taková přijetí ze strany něžného pohlaví zvyklý a dobře věděl, jak na ně odpovídat.
„Mě udivuje,“ řekla napůl šeptem po deseti minutách půvabné, prázdné konverzace, „chcete-li to vědět, ani ne tak samotný projev, i když ten bude jistě úžasný, jako spíš vaše jistota, že k němu dojde. Řekněte mi, na čem se zakládá vaše důvěra.“
„Sním s otevřenýma očima,“ odpověděl a ohlédl se ke dveřím, „a jiní vidí mé sny. To je všechno.“
„Ale to je krásné,“ odvětila paní Jamesonová. Usmála se trochu roztržitě, protože právě vstoupil první host.
Byl to Kent-Smith, bývalý soudce, známý bystrým humorem ze soudní síně. Měl však dost rozumu, aby se ho nepokoušel přenášet do soukromého života. Přestože mu bylo už dávno přes sedmdesát, oči mu ještě stále znepokojivě jiskřily. S obratností starce, který si umí vybrat, se hned usadil v nejpohodlnějším z mnoha pohodlných křesel.
„Tak dnes večer uvidíme zázraky?“
„Nový materiál do vaší autobiografie,“ poznamenal Faull.
„Ach, neměl jste se zmiňovat o mé nešťastné knize. Starý státní úředník se jen baví na odpočinku, pane Backhouse. Nemáte se čeho obávat, prošel jsem školou mlčenlivosti.“
„Neobávám se. Proti tomu, abyste uveřejnil, co se vám zlíbí, nemůže být žádných námitek.“
„Jste velmi laskav,“ řekl stařec s lišáckým úsměvem.
„Trent dnes večer nepřijde,“ poznamenala paní Jamesonová a letmo, zvláštně pohlédla na bratra.
„Ani jsem nečekal, že přijde. To není nic pro něj.“
„Musíte vědět,“ pokračovala a obrátila se k bývalému soudci, „že nás paní Trentová všechny zavázala k vděčnosti. Překrásně vyzdobila starou halu v patře a postarala se o rozkošný malý orchestr.“
„Ale vždyť to je římská okázalost.“
„Backhouse si myslí, že by se s duchy mělo zacházet uctivěji,“ zasmál se Faull.
„Ale pane Backhouse, poetické prostředí…“
„Promiňte. Jsem obyčejný člověk a vždycky rád zredukuji věci na jejich základní jednoduchost. Nestavím se proti tomu, jen vyjadřuji svůj názor. Příroda je jedna věc a umění druhá.“
„A snad vám dám za pravdu,“ řekl bývalý soudce. „Taková příležitost by měla být jednoduchá, aby se vyloučila možnost podvodu, pokud mi prominete mou přímost, pane Backhouse.“
„Budeme sedět při plném světle,“ odvětil Backhouse, „a každý bude mít možnost důkladně si prohlédnout místnost. Požádám vás také, abyste mě osobně prohledali.“
Následovalo dost rozpačité ticho. Přerušil je příchod dalších dvou hostů, kteří vešli spolu. Byli to Prior, zámožný dovozce kávy z londýnské City, a Lang, burzovní makléř, ve svém kruhu dobře známý jako amatérský eskamotér. Backhouse se s Langem letmo znal. Prior, který naplnil místnost slabou vůní vína a tabákového kouře, se pokoušel vnést do celého podniku ovzduší bodrosti. Když však zjistil, že ho v tom nikdo nepodporuje, brzy zmlkl a dal se do prohlížení akvarelů na stěnách. Lang, vysoký, hubený a plešatějící, toho moc nenamluvil, zato však na Backhousa často upřeně hleděl.