Měsíční studna
Abraham Merritt
Předmluva
Výkonná rada Mezinárodní vědecké asociace povolila uveřejnit následující vyprávění doktora Waltera T. Goodwina.
Za prvé:
Aby se úředně skoncovalo s tím, čemu se začíná říkat Throckmartinova záhada, a aby se umlčely narážky a pohoršlivá podezření, která hrozí pošpinit dobré jméno doktora Davida Throckmartina, jeho mladičké manželky a stejně mladého spolupracovníka doktora Charlese Stantona. Hrozí jim od chvíle, kdy opožděná zpráva z Melbourne v Austrálii oznámila, že první z nich zmizel z lodi plující do tohoto přístavu, a kdy pozdější zprávy hlásily zmizení jeho manželky a spolupracovníka z tábora jejich výpravy na Karolínských ostrovech.
Za druhé:
Protože Výkonná rada dospěla k závěru, že zážitky doktora Goodwina z jeho skutečně hrdinského úsilí zachránit všechny tři, jakož i poučení a varování, která z nich vyplývají, jsou pro lidstvo jako celek příliš důležité, než aby zůstaly ukryty ve vědeckých pracích srozumitelných pouze odborně vzdělaným. Jsou příliš důležité i na to, aby se předkládaly veřejnosti prostřednictvím denního tisku ve zkrácené a útržkovité podobě, jakou si vynucuje omezený prostor novin.
Z těchto důvodů Výkonná rada pověřila pana A. Merritta, aby přepsal do podoby snadno srozumitelné laikovi stenografické záznamy zprávy, kterou doktor Goodwin osobně přednesl Radě, a doplnil je o Goodwinovy další ústní vzpomínky a poznámky. Tento přepis, který Výkonná rada Asociace zredigovala a podrobila cenzuře, tvoří obsah této knihy.
Doktor Walter T. Goodwin, PhD., F.R.G.S. atd., sám člen Rady, je bez jakékoli pochybnosti nejpřednějším americkým botanikem, pozorovatelem mezinárodního jména a autorem několika epochálních pojednání z vědní oblasti, které se zasvětil. Jeho příběh, ať je sebeúžasnější v nejlepším smyslu toho slova, se plně opírá o důkazy, které sám předložil. Přijala je organizace, které mám tu čest předsedat. Látku vypuštěnou z tohoto populárního podání (pro nesmírně hrozivé možnosti, které v sobě skrývá a které by neomezené šíření mohlo rozvinout) zpracují čistě vědecké brožury s přísně omezeným okruhem čtenářů.
MEZINÁRODNÍ VĚDECKÁ ASOCIACE
Za ni J. B. K., předseda
KAPITOLA I
Cosi na měsíční cestě
Dva měsíce jsem strávil na ostrovech D’Entrecasteaux, kde jsem sbíral údaje do závěrečných kapitol své knihy o flóře sopečných ostrovů jižního Tichomoří. Den předtím jsem dorazil do Port Moresby a dohlédl jsem, aby mé vzorky bezpečně uložili na palubu lodi Southern Queen. Seděl jsem na horní palubě a myslí plnou stesku jsem se vracel k nekonečným dálkám, které mě dělily od Melbourne, a k ještě nekonečnějším, jež ležely mezi Melbourne a New Yorkem.
Bylo to jedno z těch žlutých rán, kdy se Papua ukazuje ve své nejzachmuřenější, nejzlověstnější náladě. Nebe bylo doutnající okrou. Nad ostrovem se vznášel duch zahořklý, cizí, neúprosný, plný hrozby skrytých zlovolných sil, které čekaly, až je něco rozpoutá. Jako by vyzařoval ze samotného nespoutaného, zlověstného srdce Papuy, která je zlověstná, i když se usmívá. A občas s větrem zavanul dech panenských džunglí, těžký neznámými vůněmi, tajemnými a hrozivými.
Právě v taková rána vám Papua šeptá o své odvěké starobylosti a o své moci. A jako musí každý bílý muž, i já jsem bojoval proti jejímu kouzlu. Zatímco jsem tak zápasil, spatřil jsem vysokou postavu, jak rázně kráčí po molu. Za ní šel nosič z Kapa-Kapy a houpal v ruce nový kufřík. Na tom vysokém muži bylo cosi povědomého. Když došel k lodní lávce, zvedl oči a podíval se mi přímo do tváře. Chvíli na mě hleděl, pak mi zamával.
A tehdy jsem ho poznal. Byl to doktor David Throckmartin, pro mě odjakživa Throck, jeden z mých nejstarších přátel a zároveň duch nejčistší vody, jehož síla a úspěchy pro mě byly ustavičnou inspirací, stejně jako, to vím, i pro mnohé jiné.
Když jsem ho poznal, zasáhl mě zároveň překvapivý otřes, a to rozhodně – nepříjemný. Byl to Throckmartin, ale bylo na něm cosi znepokojivě odlišného od muže, kterého jsem tak dlouho a tak dobře znal. S ním i s jeho malou výpravou jsem se rozloučil necelý měsíc předtím, než jsem sám vyplul do těchto moří. Jen několik týdnů předtím se oženil s Edith, dcerou profesora Williama Fraziera. Byla nejméně o deset let mladší než on, ale sdílela jeho ideály a byla do něj zamilovaná, pokud to vůbec bylo možné, stejně jako Throckmartin do ní. Díky otcově přípravě znamenitá asistentka, díky vlastnímu milému, zdravému srdci milenka (použiji to slovo v jeho starém smyslu). Spolu s jeho stejně mladým spolupracovníkem doktorem Charlesem Stantonem a se Švédkou Thorou Halversenovou, která byla chůvou Edith Throckmartinové od útlého dětství, se vydali na Nan-Matal, tu pozoruhodnou skupinu ostrovních ruin rozložených podél východního pobřeží Ponape v Karolínách.
Věděl jsem, že má v úmyslu strávit mezi těmito ruinami nejméně rok, a to nejen na Ponape, ale i na Lele. Na těchto dvou ostrovech se soustřeďuje obrovská hádanka lidstva, podivný květ civilizace, který se rozvinul celé věky předtím, než byla zaseta semena Egypta. O jejím umění víme pramálo a o její vědě vůbec nic. Vzal s sebou neobvykle úplné vybavení pro zamýšlenou práci, která se měla stát, jak doufal, jeho pomníkem.
Co tedy přivedlo Throckmartina do Port Moresby a jaká to byla změna, kterou jsem na něm vycítil?
Pospíšil jsem si na dolní palubu a našel jsem ho u lodního pokladníka. Když jsem promluvil, otočil se a dychtivě mi podal ruku – a tehdy jsem uviděl, v čem je ten rozdíl, který mnou tak pohnul. Z mého mlčení a z toho, jak jsem bezděčně couvl, samozřejmě pochopil, jaký šok mi způsobil, když jsem si ho prohlédl zblízka. Oči se mu zalily slzami. Prudce se odvrátil od pokladníka, zaváhal a pak spěšně odešel do své kajuty.