Kapitánská dcerka (Alexandr Sergejevič Puškin): rozbor díla k maturitě, děj a postavy

Kapitánská dcerka v kostce

Autor	Alexandr Sergejevič Puškin
Původní název	Kapitanskaja dočka (rus. Капитанская дочка)
První vydání	1836, časopis Sovremennik, který Puškin vydával
Literární druh	epika
Žánr	historický román
Literární směr	ruský realismus (přechod od romantismu k realismu)
Forma	próza, 14 kapitol, paměti vyprávěné v 1. osobě
Časoprostor	Orenburská gubernie (Bělogorská pevnost, Orenburg), Kazaň, Carské Selo; léta Pugačovova povstání 1773 – 1774
Hlavní postavy	Pjotr Griňov, Marja Ivanovna (Máša) Mironovová, Jemeljan Pugačov, Švabrin, Savelič
Počet stran	114 v našem vydání

Stručný děj (bez prozrazení konce)

Pjotr Andrejič Griňov je jediné dítě statkáře ze Simbirské gubernie, které přežilo. Ještě před narozením ho zapsali ke gardovému pluku a mladík se těší na veselý život v Petrohradě. Přísný otec ho však pošle sloužit k obyčejné armádě, daleko do Orenburgu, aby si přivoněl ke střelnému prachu a byl z něj voják, a ne povaleč. Na cestu mu dá radu: „Šaty si chraň, dokud jsou nové, a čest od mladosti.“ Cestou chlapce zastihne sněhová vánice a z bílé stepi ho vyvede neznámý tulák. Griňov mu z vděčnosti daruje svůj zaječí kožíšek. Netuší, koho potkal.

Z Orenburgu ho pošlou do zapadlé Bělogorské pevnosti, která je ve skutečnosti jen vesnička za dřevěnou palisádou. Velí jí dobrácký kapitán Mironov, i když všechno ve skutečnosti řídí jeho žena Vasilisa Jegorovna. Griňov se zamiluje do jejich tiché dcery Máši a kvůli ní se utká v souboji s posměváčkem Švabrinem. Tehdy se krajem roznese zpráva, že se Jemeljan Pugačov vydává za cara Petra III. a se svou vzbouřeneckou armádou dobývá jednu pevnost za druhou.

Kapitánská dcerka

Celý román si můžete přečíst v novém překladu s vysvětlivkami starých slov. První strany jsou zdarma jako ukázka.

79 Kč

Do košíku

Detail knihy ✨ Zdarma s PRO

Děj po kapitolách

Kapitoly I – II (Gardový seržant, Průvodce). Petrušu vychovává věrný sluha Savelič a potom francouzský učitel Beaupré, kdysi holič a velký přítel pálenky. Když si na něj stěžují dvě děvečky, otec ho jde hledat a najde ho opilého do němoty, zatímco Petruša ze zeměpisné mapy dělá draka. Francouze ještě týž den vyžene z domu. Když je Petrušovi šestnáct, otec ho místo do Petrohradu pošle do Orenburgu ke svému starému příteli, generálovi Andreji Karlovičovi. V Simbirsku se mladík seznámí s husarem Ivanem Ivanovičem Zurinem. Ten ho naučí hrát biliár, opije ho a obehraje o sto rublů. Griňov donutí Saveliče, aby dluh zaplatil. Ve stepi je zastihne buran (sněhová vichřice). Neznámý poutník je podle čichu, podle kouře, dovede k zájezdnímu hostinci. Griňovovi se cestou zdá zvláštní sen: na otcově posteli leží mužik s černým plnovousem, mává sekerou a pokoj se plní mrtvými. Ráno Griňov průvodci daruje svůj zaječí kožíšek, i když Savelič protestuje. Starý generál s německým přízvukem ho pošle do Bělogorské pevnosti, čtyřicet verst od Orenburgu.

Kapitoly III – V (Pevnost, Souboj, Láska). Pevnost je vesnička s jedním starým dělem. Kapitán Ivan Kuzmič Mironov cvičí vojáky v noční čepici a domácnost i posádku řídí jeho žena Vasilisa Jegorovna. Žije s nimi dcera Marja Ivanovna (Máša) a jednooký poručík Ivan Ignaťjič. Mladý důstojník Švabrin, přeložený z gardy za to, že v souboji zabil poručíka, líčí Mášu jako hloupou husu. Griňov v ní však najde rozumnou a citlivou dívku. Napíše pro ni píseň, Švabrin se jí vysměje a o Máše se hrubě vyjádří. Griňov ho nazve lhářem a dojde k souboji. První pokus překazí Vasilisa Jegorovna, která oběma dá sebrat kordy. Máša pak prozradí, že ji Švabrin loni žádal o ruku a ona ho odmítla. Při druhém souboji u řeky Griňov Švabrina zatlačuje, ale ohlédne se po Saveličovi, který na něj volá, a dostane bodnou ránu pod pravé rameno. Pět dní leží v bezvědomí a ošetřuje ho Máša. Když se probere, vyzná jí lásku a ona mu ji opětuje. Otec ale sňatek přísně zakáže a navíc ví o souboji. Griňov z udání nejdřív obviní Saveliče, podezření však nakonec padne na Švabrina. Máša se bez požehnání jeho rodičů vdát nechce a začne se mu vyhýbat.

Kapitoly VI – VII (Pugačovština, Útok). Začátkem října 1773 přijde tajný dopis: donský kozák Jemeljan Pugačov se vydává za zesnulého cara Petra III. a dobývá pevnosti. Posádka má sto třicet mužů, na kozáky není spolehnutí. Kozácký urjadnik Maximyč se tajně sejde s Pugačovem a uteče ze stráže. Při výslechu chyceného Baškira se ukáže, že stařec nemá nos, uši ani jazyk, protože ho za vzpouru potrestali už v roce 1741. Přijde zpráva, že vzbouřenci dobyli nedalekou Nižněozernou pevnost a důstojníky pověsili. Mironovovi chtějí Mášu poslat do Orenburgu, ale je pozdě, pevnost je obklíčená. Vzbouřenci přehodí přes palisádu hlavu věrného Kalmyka Julaje. Kapitán Máše požehná a pošle ji domů. Když pak vede výpad, vystrašená posádka se ani nepohne a vzbouřenci vtrhnou do pevnosti. Pugačov na náměstí soudí zajatce. Kapitán Mironov ho odmítne uznat za cara a Pugačov ho dá pověsit. Stejně dopadne i Ivan Ignaťjič. Mezi vzbouřenci stojí Švabrin s vlasy ostříhanými po kozácku a cosi Pugačovovi pošeptá. Griňova už vedou k šibenici, když se Pugačovovi vrhne k nohám Savelič a prosí, ať raději pověsí jeho. Pugačov Griňova omilostní, ten mu však odmítne políbit ruku. Vasilisu Jegorovnu vyvlečou z domu a mladý kozák ji zabije šavlí.

Kapitoly VIII – IX (Nezvaný host, Odloučení). Mášu ukryla popadja Akulina Pamfilovna (žena kněze) a Pugačovovi ji představila jako svou nemocnou neteř. Švabrin pravdu ví, ale neprozradí ji. Savelič Griňovovi řekne, kdo je vůdce vzbouřenců: ten tulák, který dostal zaječí kožíšek. Večer Pugačov pozve Griňova ke stolu a jeho druhové zpívají píseň o šibenici. Mezi čtyřma očima Griňov upřímně řekne, že ho za cara uznat nemůže, sloužit mu nebude a neslíbí ani to, že proti němu nebude bojovat. Pugačova jeho přímost zarazí a pustí ho. Ráno jmenuje Švabrina velitelem pevnosti, kde zůstává Máša, nemocná a v horečce. Savelič podá Pugačovovi soupis ukradených věcí, ve kterém nechybí ani zaječí kožíšek. Pugačov se rozzuří, ale nic mu neudělá. Griňov odchází do Orenburgu a cestou mu Pugačov pošle koně a ovčí kožíšek.

Kapitoly X – XI (Obléhání města, Vzbouřenecká osada). Na válečné radě v Orenburgu je Griňov pro útok, úředníci pro obranu. Generál dá za pravdu Griňovovi, ale nakonec se přidá k většině. Město pak dlouho obléhají a lidé trpí hladem. Při jednom výpadu předá Griňovovi urjadnik Maximyč dopis od Máši. Švabrin ji drží pod stráží a nutí ji, aby si ho do tří dnů vzala. Generál odmítne dát Griňovovi vojáky, a tak se do pevnosti vydá sám, se Saveličem. U osady Berda je chytí Pugačovova stráž. Pugačov ho znovu přijme jako starého známého. Jeho druh Běloborodov radí Griňova mučit a pověsit, vyhnaný zločinec Chlopuša se ho zastane. Griňov přizná, že Máša je jeho snoubenka, a Pugačov slíbí, že mu pomůže. Cestou do pevnosti mu v kibitce vypráví kalmyckou pohádku o orlovi a havranovi.

Kapitoly XII – XIII (Sirota, Zatčení). Švabrin tvrdí, že Máša je jeho žena. Pugačov však vykopne dveře a najde ji na zemi v roztrhaných selských šatech, jen se džbánem vody a krajícem chleba. Máša prohlásí, že Švabrinovou ženou nikdy nebude. Pugačov jí daruje svobodu. Švabrin z pomsty prozradí, že je dcerou popraveného kapitána, Pugačov ale Griňovovi uvěří, že pravdu musel tajit, aby ji jeho lidé nezabili. Vydá mu propustku a oba pustí. Cestou je zadrží husaři a jejich majorem je Zurin. Griňov pošle Mášu se Saveličem ke svým rodičům a sám zůstane v Zurinově oddílu. Pugačova porazí, on však znovu shromáždí vojsko a dobude Kazaň. Nakonec ho chytí. Tehdy přijde tajný rozkaz Griňova zatknout a odvézt před vyšetřovací komisi v Kazani.

Kapitola XIV (Soud). Griňov v řetězech vypovídá pravdu, jen o Máše mlčí, aby ji nevyslýchali spolu se zločinci. Hlavním žalobcem je Švabrin, který ho obviní ze špionáže pro Pugačova. Ani on však Mášino jméno nevysloví. Griňova odsoudí k smrti, carevna mu z úcty k otci trest změní na věčné vyhnanství na Sibiř. Otec je zoufalý, že syn zradil přísahu. Máša se vydá do Carského Sela. V zahradě potká neznámou dámu s bílým psíkem a vypráví jí celý příběh. Za chvíli ji zavolají do paláce a ukáže se, že tou dámou byla sama carevna. Ta je přesvědčena o Griňovově nevině a Máše slíbí, že se o ni postará. Doslov vydavatele dopoví, že Griňova koncem roku 1774 propustili, byl přítomen Pugačovově popravě a vzal si Mášu. V jednom panském sídle prý dodnes ukazují za sklem vlastnoruční dopis Kateřiny II., který Griňova očišťuje.

Rozbor díla podle maturitní struktury

Literárně-historický kontext

Román vznikl v Rusku za vlády Mikuláše I., v době, kdy ruská literatura přecházela od romantismu k realismu. Puškin sám začínal jako romantik a jeho Evžen Oněgin je pokládán za počátek ruského realismu. Kapitánská dcerka už je realistická próza: střízlivá, přesná, s obyčejnými lidmi jako hrdiny. Vzorem byly historické romány Waltera Scotta: smyšlený mladý hrdina se ocitne uprostřed skutečné historické události a setká se se skutečnými postavami. Děj se vrací do let 1773 – 1775, kdy Rusko otřáslo povstání kozáků a nevolníků vedené Jemeljanem Pugačovem. Puškin ho důkladně studoval, cestoval po místech vzpoury a napsal o něm i historickou knihu Dějiny Pugačovovy vzpoury (1834). Dalšími autory ruské literatury té doby byli Nikolaj Vasiljevič Gogol (ve stejném roce 1836 měla premiéru jeho komedie Revizor) a Michail Jurjevič Lermontov (Hrdina naší doby). V české literatuře vyšel v roce 1836 Máchův Máj.

Téma a motivy

• Téma: čest a věrnost přísaze v době krvavé vzpoury; dospívání mladého šlechtice; láska, která překoná nebezpečí.
• Motivy: čest, přísaha, milost, zaječí kožíšek, sen, šibenice, sněhová vánice, láska, zrada, víra v Boha, rodičovské požehnání.
• Hlavní myšlenka: v době násilí si má člověk zachovat čest i lidskost. Dobrý skutek se vrátí a věrnost a upřímnost jsou silnější než strach. Motto knihy zní: „Čest si chraň od mládí.“

Časoprostor

Rusko za vlády Kateřiny II., hlavně léta 1773 – 1774. Simbirská gubernie (rodný statek Griňovů), Orenburská gubernie: zapadlá Bělogorská pevnost na řece Jaiku (dnes Ural), obléhaný Orenburg, Pugačovovo sídlo v osadě Berda; dále vypálená Kazaň a carské sídlo Carské Selo u Petrohradu. Své paměti píše Griňov jako starý muž za vlády cara Alexandra I. (sám píše, že se dožil „mírné vlády imperátora Alexandra“), doslov vydavatele je datován 19. října 1836.

Kompoziční výstavba

Chronologická, 14 kapitol. Každá kapitola má epigraf (citát z lidové písně, přísloví nebo z ruských básníků a dramatiků 18. století: Kňažnin, Sumarokov, Cheraskov, Fonvizinův Nedorostek).

1. expozice: Griňovovo dětství, cesta do Orenburgu, setkání s průvodcem ve vánici;
2. kolize: život v pevnosti, láska k Máše, souboj se Švabrinem, otcův zákaz sňatku;
3. krize: Pugačovův útok, poprava Mironovových, Švabrin přejde ke vzbouřencům;
4. peripetie: obléhání Orenburgu, Mášin dopis, Griňov s Pugačovovou pomocí osvobodí Mášu, potom je zatčen a odsouzen;
5. katastrofa (rozuzlení): Máša u carevny vyprosí milost, svatba.

Prolínají se dvě dějové linie: soukromá (láska Griňova a Máši) a historická (Pugačovovo povstání). Kompozice je souměrná: Griňov zachrání Mášu díky milosti Pugačova, Máša zachrání Griňova díky milosti carevny. Oba vládci, falešný i skutečný, se nejdřív objeví jako neznámí lidé. Rámec tvoří fikce rodinných zápisků: „vydavatel“ v doslovu dovypráví konec a tvrdí, že sám doplnil epigrafy a změnil některá jména. Předzvěstí je prorocký sen ve 2. kapitole: mužik s černým plnovousem v něm vystupuje jako Griňovův „svatební otec“ a Pugačov se později opravdu nabídne, že jím na Griňovově svatbě bude.

Literární druh a žánr

Epika, historický román. Pro svůj menší rozsah se někdy označuje také jako novela. Má podobu pamětí (memoárů). Prvky románu o dospívání: z rozmazleného chlapce se stává muž, který stojí za svým slovem.

Vypravěč a typy promluv

Ich-forma: vypravěčem je sám Pjotr Griňov, který jako starý muž vzpomíná na mládí. Vypráví s odstupem, s laskavou ironií k sobě samému a občas oslovuje čtenáře: „Mladý člověče! Dostanou-li se ti mé zápisky do rukou…“ Poslední část (Mášina cesta za carevnou) vypráví podle toho, co slyšel od jiných. Na konci promluví vydavatel. Převažuje přímá řeč v dialozích. Do textu jsou vloženy dopisy (otcův, Saveličův, Mášin, generálův), lidové písně, přísloví a Pugačovova kalmycká pohádka o orlovi a havranovi. Vypravěč přidává i úvahy, například o mučení při výslechu nebo o krutosti vzpoury.

Postavy

• Pjotr Andrejič Griňov (Petruša) – vypravěč, mladý šlechtic a praporčík. Zprvu rozmazlený chlapec, který prohraje peníze a křičí na sluhu. Postupně dozrává v čestného muže: Pugačovovi nepřísahá, Mášu nezradí a před soudem raději mlčí, než aby ji zatáhl do vyšetřování.
• Marja Ivanovna Mironovová (Máša) – kapitánova dcera, asi osmnáctiletá, chudá, tichá a bojácná (bojí se i výstřelu z pušky). Když jde do tuhého, je ale pevná: Švabrinovi se nepodvolí a sama jde prosit carevnu o milost pro Griňova.
• Jemeljan Pugačov – donský kozák, který se vydává za cara Petra III. a vede povstání. Krutý i velkorysý, prohnaný a vtipný. Pamatuje si dobrotu a Griňovovi se odvděčí za zaječí kožíšek a sklenku pálenky.
• Alexej Ivanyč Švabrin – důstojník přeložený za souboj, bystrý a jízlivý, ale bez cti. Mášu pomlouvá, protože ho odmítla, v souboji využije Griňovovy chvilkové nepozornosti, přeběhne k Pugačovovi a Mášu vězní. Před soudem ji však nezmíní.
• Savelič (Archip Saveljev) – Griňovův starý sluha a vychovatel. Šetří každý groš, bručí, ale je oddaný až za hrob: za svého pána je ochoten jít na šibenici.
• Ivan Kuzmič Mironov – velitel Bělogorské pevnosti, prostý a nevzdělaný, ale čestný a dobrý. Doma ho ovládá žena. Před Pugačovem neustoupí ani o krok a zemře věrný přísaze.
• Vasilisa Jegorovna – kapitánova žena, zvědavá a rázná, ve skutečnosti velí celé pevnosti. Odmítne odejít od muže: „Spolu žít, spolu i umírat.“
• Ivan Ignaťjič – jednooký poručík, dobrák. Zopakuje kapitánova slova a zemře s ním.
• Ivan Ivanovič Zurin – husar, který Griňova v Simbirsku obehraje v biliáru. Později jako major pomůže jemu i Máše a z rozkazu ho musí zatknout.
• Andrej Petrovič Griňov a Avdoťja Vasiljevna – Pjotrovi rodiče. Otec je přísný vysloužilý premiér-major, pro kterého je čest rodu nade vše.
• Andrej Karlovič – starý generál v Orenburgu, dobrák s německým přízvukem, který se bojí vzít na sebe odpovědnost.
• Otec Gerasim a Akulina Pamfilovna – kněz a jeho žena, první drbna v okolí, která ale statečně ukryje Mášu.
• Palaša (Palaška) – služebná Mironovových, Máše zůstane věrná.
• Maximyč – kozácký urjadnik, zrádce, který ale Griňovovi doručí Mášin dopis; Julaj – věrný pokřtěný Kalmyk, kterého vzbouřenci zabijí.
• Běloborodov a Chlopuša – Pugačovovi druhové, první chce Griňova pověsit, druhý ho brání.
• Carevna (Kateřina II.) – Máša ji potká v zahradě jako neznámou dámu.

Jazykové prostředky

• Spisovný jazyk, jednoduchý a přesný styl bez okras, typický pro Puškinovu prózu.
• Historismy a ruské reálie (kibitka, versta, kord, urjadnik, popadja, buran), v našem vydání vysvětlené v poznámkách.
• Charakterizace postav řečí: Savelič mluví lidově a v příslovích, generál s německým přízvukem („Pože můj!“), Pugačov a jeho lidé obraznými rčeními a tajnou řečí, které Griňov zpočátku vůbec nerozumí.
• Přísloví a rčení: „Když trestat, tak trestat, když odpouštět, tak odpouštět.“
• Alegorie: pohádka o orlovi a havranovi vyjadřuje Pugačovův postoj k životu.
• Ironie a humor: Vasilisa Jegorovna vytáhne z manžela každé tajemství, Savelič předloží Pugačovovi účet za ukradené věci, úředník na válečné radě navrhuje postupovat „podplácivě“.
• Folklorní prvky: lidové písně v epigrafech i v ději (píseň burlaků o šibenici).

Nejznámější citáty

Šaty si chraň, dokud jsou nové, a čest od mladosti.

Otcova rada na cestu (1. kapitola). Jako „Čest si chraň od mládí“ je to i motto celého románu.

Ty nejsi můj car, ty jsi lupič a samozvanec, poslyš!

Kapitán Mironov před Pugačovem, krátce před smrtí (7. kapitola).

Jsem rozený šlechtic. Přísahal jsem carevně: tobě sloužit nemohu.

Griňov odmítá Pugačovovu nabídku (8. kapitola).

Ne, bratříčku havrane, než se tři sta let živit zdechlinami, raději se jednou napít živé krve, a potom co Bůh dá!

Konec kalmycké pohádky o orlovi a havranovi, kterou Pugačov vypráví Griňovovi v kibitce (11. kapitola). Griňov mu odpoví: „Ale žít vraždou a loupeží znamená podle mne klovat zdechliny.“

Nedej Bůh vidět ruskou vzpouru, nesmyslnou a nelítostnou!

Griňovův povzdech nad krajem zpustošeným povstáním (13. kapitola). Patří k nejcitovanějším větám ruské literatury.

O autorovi

Alexandr Sergejevič Puškin (1799 – 1837) byl ruský básník, prozaik a dramatik, kterého Rusové považují za zakladatele moderní ruské literatury a spisovného jazyka. Narodil se v Moskvě ve starém šlechtickém rodu, jeho pradědem z matčiny strany byl Afričan Abram Gannibal, který sloužil Petru Velikému. Studoval na lyceu v Carském Selu. Za svobodomyslné verše byl poslán do vyhnanství na jih Ruska. Nejznámější je jeho román ve verších Evžen Oněgin, dále napsal například drama Boris Godunov, Bělkinovy povídky, povídku Piková dáma a poému Měděný jezdec. Kapitánská dcerka vyšla koncem roku 1836. O několik týdnů později, začátkem roku 1837, byl Puškin smrtelně zraněn v souboji s Georgesem d'Anthèsem, francouzským šlechticem v ruských službách.

Čtenářský deník: vzor

• Název: Kapitánská dcerka
• Autor: Alexandr Sergejevič Puškin
• Literární druh a žánr: epika, historický román
• Hlavní postavy: Pjotr Griňov, Marja Ivanovna (Máša) Mironovová, Jemeljan Pugačov, Švabrin, Savelič, kapitán Mironov a Vasilisa Jegorovna
• Místo a čas děje: Rusko, Orenburská gubernie (Bělogorská pevnost, Orenburg), Kazaň a Carské Selo, 1773 – 1774, doba Pugačovova povstání
• Děj: Mladého šlechtice Griňova pošle otec sloužit do Bělogorské pevnosti. Cestou ve sněhové vánici daruje svůj zaječí kožíšek tulákovi, který je vyvedl ze stepi. V pevnosti se zamiluje do kapitánovy dcery Máši a kvůli ní se utká se Švabrinem. Pevnost dobude Pugačov, který se vydává za cara. Mášini rodiče zahynou, Griňova však Pugačov ušetří, protože je to ten tulák z vánice. Švabrin přejde ke vzbouřencům a Mášu vězní, Griňov ji s Pugačovovou pomocí osvobodí. Po potlačení vzpoury Griňova obviní ze zrady a odsoudí. Máša jde prosit carevnu, ta ho omilostní a Griňov si Mášu vezme.
• Hlavní myšlenka: Čest a věrnost je třeba chránit od mládí, i když jde o život. Dobrý skutek se vrátí.
• Můj názor: (sem napište, co si myslíte o Pugačovovi: je to zločinec, hrdina, nebo obojí?)

Časté otázky

Kolik stran má Kapitánská dcerka? V našem vydání 114 stran. Román má čtrnáct kapitol a dá se přečíst za dva nebo tři večery.

Jaký je žánr Kapitánské dcerky? Historický román (kvůli menšímu rozsahu se někdy označuje i jako novela), psaný jako paměti. Literární druh je epika, směr realismus.

Jak Kapitánská dcerka končí? Šťastně. Máša prosí carevnu o milost a ta uvěří, že Griňov je nevinen. Griňova koncem roku 1774 propustí, je přítomen Pugačovově popravě (Pugačov ho v zástupu pozná a kývne mu hlavou) a brzy se s Mášou vezmou. Švabrina naposledy vidíme v řetězech před soudem.

Proč Pugačov Griňova ušetřil? Protože ho poznal. Pugačov byl ten tulák, který Griňova vyvedl ze sněhové vánice a dostal od něj zaječí kožíšek a sklenku pálenky. Sám mu řekne: „omilostnil jsem tě za tvou dobrotu“. Později si ho váží i pro jeho upřímnost.

Kdo jsou hlavní postavy? Vypravěč Pjotr Griňov, kapitánova dcera Máša Mironovová, vůdce povstání Jemeljan Pugačov, zrádce Švabrin a věrný sluha Savelič. Důležití jsou i Mášini rodiče, kapitán Ivan Kuzmič a Vasilisa Jegorovna.

Je Kapitánská dcerka skutečný příběh? Povstání se opravdu odehrálo v letech 1773 – 1775 a Pugačov, jeho druhové i carevna Kateřina II. jsou skutečné osoby. Griňov, Máša a Švabrin jsou smyšlení. Puškin však předstírá, že vydává skutečné zápisky, které mu přinesl Griňovův vnuk.

Proč se kniha jmenuje Kapitánská dcerka? Podle Máši, dcery kapitána Mironova. Právě ona nakonec zachrání hlavního hrdinu. Švabrin si z ní přitom dělá legraci písničkou „Kapitánova dcera, nechoď ven, když půlnoc je šerá…“