Spolek ryšavců

Arthur Conan Doyle

Spolek ryšavců

Jednou na podzim loňského roku jsem navštívil svého přítele pana Sherlocka Holmese a zastihl jsem ho zabraného do rozhovoru s velmi tlustým, červenolícím starším pánem s ohnivě zrzavými vlasy. Omluvil jsem se za vyrušení a chtěl jsem se vzdálit, ale Holmes mě prudce vtáhl do pokoje a zavřel za mnou dveře.

„Nemohl jste přijít ve vhodnější chvíli, milý Watsone,“ řekl srdečně.

„Bál jsem se, že máte práci.“

„Také mám. A hodně.“

„Tak mohu počkat ve vedlejším pokoji.“

„Vůbec ne. Pane Wilsone, tento pán byl mým společníkem a pomocníkem v mnoha mých nejúspěšnějších případech a nepochybuji, že mi bude nanejvýš užitečný i ve vašem.“

Tlustý pán se napůl zvedl ze židle a kývl na pozdrav. Přitom na mě rychle a tázavě pohlédl malýma očima zapadlýma v tuku.

„Zkuste pohovku,“ řekl Holmes, klesl zpět do křesla a sepjal konečky prstů, jak měl ve zvyku, když byl v soudcovské náladě. „Vím, milý Watsone, že máte stejnou lásku jako já ke všemu, co je bizarní a mimo konvence a jednotvárný běh každodenního života. Svou zálibu jste projevil nadšením, s jakým jste zaznamenával, a dovolíte-li mi to tak říci, trochu i přikrašloval tolik mých malých dobrodružství.“

„Vaše případy mě opravdu nesmírně zajímaly,“ poznamenal jsem.

„Pamatujete se, že jsem onehdy, těsně předtím, než jsme se pustili do velmi jednoduchého problému slečny Mary Sutherlandové, poznamenal, že pro zvláštní účinky a mimořádné kombinace musíme jít k životu samému, který je vždy mnohem odvážnější než jakýkoli výplod obrazotvornosti.“

„Tvrzení, o kterém jsem si dovolil pochybovat.“

„Dovolil, doktore, ale stejně budete muset přijmout můj názor, protože jinak na vás budu kupit fakt na fakt, dokud se pod nimi váš rozum nezhroutí a neuzná, že mám pravdu. Nuže, pan Jabez Wilson byl tak laskav, že mě dnes ráno navštívil a začal vyprávění, zřejmě jedno z nejpozoruhodnějších, jaké jsem za delší čas slyšel. Už jste mě nejednou slyšel říci, že nejzvláštnější a nejjedinečnější věci se velmi často pojí nikoli s velkými, ale s malými zločiny, a občas dokonce i tam, kde je sporné, zda vůbec k nějakému zločinu došlo. Podle toho, co jsem dosud slyšel, nedokážu říci, zda je tento případ zločinem, nebo ne, ale sled událostí určitě patří mezi nejpozoruhodnější, s jakými jsem se kdy setkal. Možná byste byl tak laskav, pane Wilsone, a začal své vyprávění znovu. Žádám vás o to nejen proto, že můj přítel doktor Watson neslyšel úvodní část, ale i proto, že pro zvláštní povahu toho příběhu chci z vašich úst každou možnou podrobnost. Zpravidla, když slyším nějaký nepatrný náznak průběhu událostí, dokážu se řídit tisíci jiných podobných případů, které se mi vynoří v paměti. V tomto případě jsem nucen přiznat, že fakta jsou, pokud vím, jedinečná.“

Tlustý klient vypjal hruď s výrazem jisté malé hrdosti a z vnitřní kapsy svrchníku vytáhl špinavé a pomačkané noviny. Vystrčil hlavu dopředu, uhladil si noviny na koleně a přeběhl očima sloupec s inzeráty. Zatím jsem si toho muže dobře prohlédl a snažil jsem se, po vzoru svého společníka, číst znaky, které by mohl poskytnout jeho oděv či vzhled.

Z prohlídky jsem však mnoho nezískal. Náš návštěvník měl všechny znaky průměrného všedního britského obchodníka: byl tlustý, nafoukaný a pomalý. Měl na sobě dost vytahané šedé kostkované kalhoty, ne právě čistý černý redingot, vpředu rozepnutý, a nahnědlou vestu s těžkým mosazným hodinkovým řetízkem, na němž visel jako ozdoba čtvercový provrtaný kousek kovu. Na židli vedle něho ležel roztřepený cylindr a vybledlý hnědý svrchník s pomačkaným sametovým límcem. Celkově, ať jsem se díval, jak jsem chtěl, nebylo na tom muži nic pozoruhodného kromě jeho zářivě zrzavé hlavy a výrazu krajní mrzutosti a nespokojenosti ve tváři.