Měděné buky
Arthur Conan Doyle
Měděné buky
„Pro člověka, který miluje umění pro umění samo,“ poznamenal Sherlock Holmes a odhodil inzertní přílohu Daily Telegraphu, „lze často právě z jeho nejméně důležitých a nejskromnějších projevů čerpat největší potěšení. Je mi milé pozorovat, Watsone, že jste tuto pravdu pochopil natolik, že jste v těchto malých záznamech o našich případech, které jste byl tak laskav sestavit a, musím říci, občas i přikrášlit, dal do popředí ne tak ty mnohé causes célèbres a senzační procesy, v nichž jsem vystupoval, jako spíše ty příhody, které mohly být samy o sobě triviální, ale daly prostor těm schopnostem dedukce a logické syntézy, z nichž jsem učinil svou zvláštní doménu.“
„A přece,“ řekl jsem s úsměvem, „se nemohu docela zbavit obvinění ze senzacechtivosti, které se proti mým záznamům vznáší.“
„Zmýlil jste se snad,“ poznamenal, když kleštěmi zvedl žhavý uhlík a zapálil si jím dlouhou dýmku z třešňového dřeva, která obvykle nahrazovala jeho hliněnou, když byl v hádavé, a ne v rozjímavé náladě, „zmýlil jste se snad v tom, že jste se pokoušel dát každému svému vyprávění barvu a život, místo abyste se omezil na úkol zaznamenat to přísné uvažování od příčiny k následku, které je na celé věci skutečně jediným pozoruhodným rysem.“
„Zdá se mi, že jsem vám v té věci učinil plně zadost,“ poznamenal jsem s jistým chladem, neboť mě odpuzoval egoismus, který jsem už nejednou pozoroval jako silný činitel ve zvláštní povaze svého přítele.
„Ne, není to sobectví ani domýšlivost,“ řekl a jak měl ve zvyku, odpovídal spíše na mé myšlenky než na má slova. „Pokud si pro své umění nárokuji plnou spravedlnost, je to proto, že je to neosobní věc, věc přesahující mě samého. Zločin je běžný. Logika je vzácná. Proto byste se měl zabývat spíše logikou než zločinem. Z toho, co mělo být cyklem přednášek, jste udělal sérii povídek.“
Bylo chladné ráno časného jara a seděli jsme po snídani po obou stranách veselého ohně ve starém pokoji na Baker Street. Mezi řadami domů hnědošedé barvy se valila hustá mlha a protější okna se skrze těžké žluté chuchvalce rýsovala jako tmavé, beztvaré šmouhy. Měli jsme zapálený plyn a svítil na bílý ubrus a na lesk porcelánu a kovu, neboť stůl ještě nebyl sklizen. Sherlock Holmes celé ráno mlčel a neustále se nořil do inzertních sloupců jedněch novin za druhými, až se nakonec, když se zjevně vzdal hledání, vynořil ne právě v nejlepší náladě, aby mi přednášel o mých literárních nedostatcích.
„Zároveň,“ poznamenal po přestávce, během níž seděl, potahoval z dlouhé dýmky a hleděl do ohně, „vás lze sotva obvinit ze senzacechtivosti, neboť z těch případů, o které jste se tak laskavě zajímal, se značná část vůbec nezabývá zločinem v právním smyslu. Ta malá věc, v níž jsem se snažil pomoci českému králi, pozoruhodný zážitek slečny Mary Sutherlandové, problém spojený s mužem se zkřiveným rtem a příhoda urozeného mládence, to všechno byly záležitosti mimo dosah zákona. Ale obávám se, že vyhýbáním se senzačnímu jste se snad přiblížil k triviálnímu.“
„Konec možná byl takový,“ odvětil jsem, „ale metody, tvrdím, byly nové a zajímavé.“
„Ale jděte, drahý příteli, co záleží veřejnosti, té velké nepozorné veřejnosti, která by sotva rozeznala tkalce podle zubu nebo sazeče podle levého palce, na jemnějších odstínech analýzy a dedukce! Ale opravdu, jste-li triviální, nemohu vám to vyčítat, neboť časy velkých případů jsou pryč. Člověk, nebo aspoň člověk zločinec, ztratil veškerou podnikavost a originalitu. Co se týče mé vlastní malé praxe, zdá se, že se mění v agenturu pro hledání ztracených tužek a poskytování rad mladým dámám z penzionátů. Myslím však, že jsem se konečně dotkl dna. Tento lístek, který jsem dostal dnes ráno, označuje můj nulový bod, domnívám se. Přečtěte si ho!“ Hodil mi zmačkaný dopis.