Louskáček a Myší král
E. T. A. Hoffmann
Štědrý večer
Během dlouhého, předlouhého dne čtyřiadvacátého prosince nesměly děti doktora Stahlbauma vstoupit do velkého pokoje, a do sousedního salonu už vůbec ne. Fritz a Marie seděli přitulení k sobě v koutě zadní komůrky. Nastal šerý soumrak a bylo jim smutno a úzko, protože jak to v tento den obvykle bývá, nikdo jim nepřinesl světlo. Fritz velmi tajně a šeptem prozradil sestřičce (bylo jí sotva sedm let), že už od rána slyšel v zakázaných pokojích šustot a cinkot a čas od času i tiché klepání. A nedávno prý viděl, jak přes předsíň potichu proklouzl malý tmavý mužík s velkou truhlicí v podpaží. Dobře však věděl, že to nebyl nikdo jiný než kmotr Drosselmeier. Nato Marie radostí zatleskala ručičkami a zvolala: „Ach, co krásného nám asi kmotr Drosselmeier tentokrát udělal!“
Rada Drosselmeier nebyl zrovna hezký muž. Byl malý a hubený, tvář měl plnou vrásek, přes pravé oko velkou černou pásku a neměl ani vlas, a proto nosil velmi pěknou bílou paruku. Ta však byla ze skla a byla to nesmírně důmyslná práce. I sám kmotr byl velmi důmyslný. Rozuměl všemu, co se týká hodin a hodinek, ba uměl je i zhotovit. Když tedy některé z krásných hodin v domě doktora Stahlbauma onemocněly a nemohly zpívat, musel přijít kmotr Drosselmeier a ošetřit je. Tehdy si sundal skleněnou paruku, svlékl hnědý kabát, uvázal si modrou zástěru a píchal do hodin ostrými špičatými nástroji, což malé Marii obvykle nahánělo velký strach. Hodinám to však neublížilo. Naopak, docela ožily a hned začaly vesele vrčet, bít a zpívat, až to každého, kdo je slyšel, potěšilo. Kdykoli přišel, vždycky měl pro děti v kapse něco hezkého: jednou mužíčka, který koulel očima a klaněl se, jindy krabičku, z níž po otevření vyskočil ptáček, jednou to, jindy zase ono.
Na Štědrý večer pro ně měl vždycky připravené nějaké krásné dílko, které ho stálo hodně námahy. Proto je rodiče, jakmile je dětem daroval, vždycky pečlivě uklidili. „Ach, co krásného nám asi kmotr Drosselmeier tentokrát udělal!“ zvolala Marie. Fritz si myslel, že tentokrát to nemůže být nic jiného než hrad, v němž pochodují sem a tam všelijací pěkní vojáci a cvičí. Potom přijdou jiní vojáci a pokusí se do hradu vtrhnout, ale vojáci uvnitř budou statečně pálit z děl, až se všechno otřese hřmotem a praskotem. „Ne, ne,“ skočila mu do řeči Marie, „kmotr Drosselmeier mi vyprávěl o překrásné zahradě, kde je velké jezero. Plavou po něm krásné labutě se zlatými obojky na krku a zpívají ty nejsladší písně. Potom přijde ze zahrady dolů k jezeru holčička, přiláká labutě k břehu a krmí je sladkým koláčem.“
„Labutě koláč nejedí,“ přerušil ji Fritz trochu hrubě, „a ani sám kmotr Drosselmeier nedokáže udělat celou zahradu. Ostatně z jeho hraček máme pramálo, hned nám je zase vezmou. Mnohem raději mám to, co nám dají tatínek a maminka, protože ty dárky si můžeme nechat a dělat si s nimi, co chceme.“ Děti teď znovu hádaly, co to tentokrát může být. Marie si myslela, že slečna Trudka (její velká panenka) už velmi zestárla, protože skoro každou chvíli padala na zem, a to neobratněji než kdykoli předtím. To se nemohlo obejít bez smutných stop na její tváři a o úhledných šatech už u ní nemohla být ani řeč. Hubování nepomáhalo ani trochu. Fritz zase prohlašoval, že v jeho stáji chybí hnědák a jeho vojsku se velmi nedostává jezdectva, jak to tatínek dobře ví.
Mezitím se úplně setmělo. Fritz a Marie seděli těsně u sebe a už se neodvážili promluvit ani slovo. Zdálo se jim, jako by kolem nich šustila jemná křídla, a chvílemi bylo slyšet velmi vzdálenou, ale sladkou hudbu. Vtom k jejich uším dolehl pronikavý zvuk: cinky-linky – cinky-linky! Dveře se dokořán otevřely a z velkého pokoje vyšlehlo tak oslnivé světlo, že děti s hlasitým „Ach! Ach!“ zůstaly stát na prahu jako přikované. Ale tatínek a maminka přistoupili ke dveřím, vzali je za ruce a řekli: „Pojďte, pojďte, milé děti, podívejte se, co vám letos přinesl Ježíšek.“
Dárky
Milý čtenáři nebo posluchači, ať se jmenuješ jakkoli, Franz, Robert, Heinrich, Anna nebo Marie, vzpomeň si, prosím, na stůl plný tvých posledních vánočních dárků, když se v novoučkém lesku poprvé objevily před tvýma okouzlenýma očima. Potom si dovedeš představit, jak užasly děti, když stály s jiskřícíma očima a pro samou radost nad tím, co viděly, nedokázaly ze sebe vypravit ani slovo. Nakonec Marie zhluboka vzdychla a zvolala: „Ach, to je krásné! Ach, to je krásné!“ A Fritz poskočil dvakrát třikrát do vzduchu výš než kdykoli předtím. Děti musely být celý uplynulý rok velmi poslušné a hodné, protože ještě nikdy na Štědrý večer nedostaly tolik krásných věcí. Uprostřed pokoje stála vysoká jedlička ověšená zlatými a stříbrnými jablky a na všech jejích větvích visely jako poupata a květy cukrové mandle, dražé, citronové bonbony a všelijaké cukrovinky. Největší krásou toho kouzelného stromečku však byla mnohá světélka, která se třpytila mezi jeho tmavými větvemi. Jako hvězdy osvětlovala jeho poklady a jako přátelské oči zvala děti, aby si vzaly z jeho květů a plodů.
Stůl pod stromečkem zářil a hrál tisíci rozličnými barvami. Ach, jaké krásné věci tam byly! Kdo je dokáže popsat? Marie spatřila ty nejkrásnější panenky, čajový servis, všelijaký pěkný drobný nábytek a především, co zastínilo všechno ostatní, hedvábné šatičky vkusně ozdobené pestrými stužkami. Visely jí před očima na stojanu, takže si je mohla prohlédnout ze všech stran. To také dělala a pořád dokola volala: „Ach, ty sladké – ach, ty milé, miloučké šatičky! A smím si je obléct? Ano, ano – a opravdu je smím i nosit?“