Dary tří králů a jiné vánoční povídky

O. Henry

Dar mudrců

Jeden dolar osmdesát sedm centů. To bylo všechno. A šedesát centů z toho v centících. V centících ušetřených po jednom, po dvou, vyškemraných neodbytným smlouváním u hokynáře, zelináře a řezníka, až člověku hořely tváře z nevysloveného podezření z lakoty, které takové úzkostlivé handrkování neslo s sebou. Della je přepočítala třikrát. Jeden dolar osmdesát sedm centů. A druhý den měly být Vánoce.

Zjevně nezbývalo nic jiného než se svalit na ošoupanou malou pohovku a vybrečet se. A tak to Della udělala. Což vede k mravní úvaze, že se život skládá ze vzlyků, fňukání a úsměvů, přičemž převažuje fňukání.

Zatímco paní domu postupně přechází z prvního stadia do druhého, podívejme se na byt. Zařízený byt za osm dolarů týdně. Ještě nebyl žebrácký k nepopsání, ale slovo „žebrácký“ už na něj číhalo.

Dole ve vestibulu byla schránka, do které by se nevešel žádný dopis, a elektrický zvonek, z něhož by žádný smrtelný prst nevyloudil ani cinknutí. K tomu všemu patřila i navštívenka se jménem „James Dillingham Young“. Jméno „Dillingham“ kdysi hrdě vlálo ve větru, v dobách blahobytu, kdy jeho majitel dostával třicet dolarů týdně. Teď, když se příjem scvrkl na dvacet, vypadala písmena jména „Dillingham“ jaksi rozmazaně, jako by vážně uvažovala, že se stáhnou do skromného a nenáročného D. Ale pokaždé, když pan James Dillingham Young přišel domů a vystoupal nahoru do svého bytu, říkali mu „Jim“ a vroucně ho objímala manželka pana Jamese Dillinghama Younga, kterou jsme vám už představili jako Dellu. Což je všechno moc hezké.

představili jako Dellu. Což je všechno moc hezké.

Della se do sytosti vyplakala a ošetřila si tváře hadříkem na pudr. Postavila se k oknu a bezútěšně hleděla na šedou kočku, která kráčela po šedém plotě na šedém dvoře. Zítra bude Boží hod a ona má na dárek pro Jima jen dolar osmdesát sedm centů. Celé měsíce odkládala každý cent, který mohla, a tohle byl výsledek. S dvaceti dolary týdně se daleko nedojde. Výdaje byly vyšší, než počítala. Vždycky jsou. Jen dolar osmdesát sedm centů na dárek pro Jima. Pro jejího Jima. Mnoho šťastných hodin přemýšlela, co hezkého by mu koupila. Něco jemného, vzácného a ryzího, něco, co by se aspoň trochu blížilo tomu, aby to bylo hodno cti patřit Jimovi.

Mezi okny pokoje viselo zrcadlo. Možná jste už viděli zrcadlo mezi okny v bytě za osm dolarů. Velmi hubený a velmi obratný člověk, který pozoruje svůj odraz v rychlém sledu podélných proužků, si v něm může udělat poměrně přesnou představu o svém vzhledu. Della byla štíhlá, a tak tohle umění ovládala.

Najednou se od okna prudce otočila a postavila se před zrcadlo. Oči jí zářivě svítily, ale obličej jí za dvacet vteřin úplně zbledl. Rychle si rozpustila vlasy a nechala je spadnout v celé délce.

Nuže, domácnost Jamese Dillinghama Younga měla dva poklady, na které byli oba nesmírně hrdí. Jedním byly Jimovy zlaté hodinky, které patřily jeho otci a předtím jeho dědovi. Druhým byly Delliny vlasy. Kdyby v bytě naproti přes světlík bydlela královna ze Sáby, Della by si jednoho dne vyvěsila vlasy z okna sušit, jen aby zastínila šperky a dary Jejího Veličenstva. Kdyby byl domovníkem král Šalamoun a měl všechny své poklady nahromaděné v suterénu, Jim by pokaždé, kdykoli by šel kolem, vytáhl hodinky, jen aby viděl, jak si závistí rve vousy.

A tak teď Delliny krásné vlasy splývaly kolem ní, vlnily se a leskly jako kaskáda hnědých vod. Sahaly jí až pod kolena a zahalovaly ji téměř jako šaty. Pak si je nervózně a rychle zase sepnula. Jednou na chvíli zaváhala a stála bez hnutí, zatímco jedna či dvě slzy kanuly na ošoupaný červený koberec.

Starý hnědý kabátek na sebe, starý hnědý klobouk na hlavu. S vířením sukní a se zářivou jiskrou v očích vylétla ze dveří a dolů po schodech na ulici.

Tam, kde se zastavila, hlásal štít: „Mme Sofronie. Vlasové zboží všeho druhu.“ Della vyběhla o patro výš a udýchaná se snažila vzpamatovat. Madame, mohutná, příliš bílá a chladná, ani zdaleka nevypadala na nějakou „Sofronie“.

„Koupíte moje vlasy?“ zeptala se Della.

„Kupuji vlasy,“ řekla Madame. „Sundejte klobouk, ať vidím, co to je.“

Hnědá kaskáda se zavlnila a splynula dolů. „Dvacet dolarů,“ řekla Madame a zkušenou rukou nadzvedla tu záplavu.

„Dejte mi je rychle,“ řekla Della.

Ach, a následující dvě hodiny odcupitaly na růžových křídlech. Zapomeňte na tu zamotanou metaforu. Della chodila po obchodech a hledala dárek pro Jima.

Nakonec ho našla. Určitě ho udělali pro Jima a pro nikoho jiného. V žádném obchodě neměli nic podobného, a to je všechny obrátila naruby. Byl to platinový řetízek na hodinky, jednoduchého a cudného vzoru. Svou hodnotu náležitě hlásal jen samotným materiálem, a ne lacině vyzývavou ornamentikou, jak by to měly dělat všechny dobré věci. Byl hoden dokonce i Hodinek. Jakmile ho uviděla, věděla, že musí patřit Jimovi. Byl jako on. Klid a hodnota – ten popis platil pro oba. Vzali si za něj dvacet jedna dolarů a ona spěchala s osmdesáti sedmi centy domů. S takovým řetízkem na hodinkách se mohl Jim v jakékoli společnosti náležitě zajímat o čas. Ačkoli byly hodinky skvostné, někdy se na ně podíval jen kradmo, kvůli starému koženému řemínku, který nosil místo řetízku.

Když Della přišla domů, její opojení trochu ustoupilo rozvaze a rozumu. Vytáhla kulmu, zapálila plyn a pustila se do napravování spouště, kterou napáchala štědrost přidaná k lásce. Což je vždycky ohromný úkol, milí přátelé – přímo mamutí úkol.

Do čtyřiceti minut měla hlavu pokrytou drobnými, natěsno přiléhajícími kudrlinkami, se kterými se úžasně podobala školákovi, který se ulil ze školy. Dlouho, pečlivě a kriticky si prohlížela svůj odraz v zrcadle.