Cvrček na krbu

Charles Dickens

Cvrkot první

Začal to kotlík! Neříkejte mi, co říkala paní Peerybinglová. Já to vím líp. Paní Peerybinglová si může dát zapsat až do skonání světa, že neumí říct, kdo z nich dvou začal, ale já říkám, že kotlík. Doufám, že bych to měl vědět! Začal to kotlík, a to celých pět minut předtím, než Cvrček poprvé cvrkl, podle malých holandských hodin s voskovou tváří v koutě.

Jako by snad hodiny ještě nedobily a jako by křečovitý malý sekáč na jejich vršku, který se před maurským palácem škubal s kosou vpravo vlevo, neposekal půl akru smyšlené trávy, než se Cvrček vůbec přidal!

Vždyť já nejsem od přírody neústupný. To každý ví. Za nic na světě bych svůj názor nestavěl proti názoru paní Peerybinglové, kdybych si nebyl docela jistý. Nic by mě k tomu nedonutilo. Jenže tady jde o fakt. A fakt je, že začal kotlík, a to nejméně pět minut předtím, než Cvrček dal byť jen znamení, že vůbec existuje. Odporujte mi, a řeknu deset.

Dovolte mi vylíčit přesně, jak se to stalo. Byl bych tak učinil hned prvním slovem, nebýt této prosté úvahy: mám-li vyprávět příběh, musím začít od začátku, a jak lze začít od začátku, nezačne-li se kotlíkem?

Vypadalo to, rozumějte, jako nějaký zápas nebo soutěž v dovednosti mezi kotlíkem a Cvrčkem. A tady je, co k tomu vedlo a jak se to seběhlo.

Paní Peerybinglová vyšla do sychravého soumraku, klapala po mokrých kamenech v dřevácích na železných kroužcích, které po celém dvoře nadělaly nespočet neohrabaných otisků první Eukleidovy poučky, a u sudu na dešťovou vodu naplnila kotlík. Brzy se vrátila, bez dřeváků – a bez nich i o pořádný kus menší, protože dřeváky byly vysoké a paní Peerybinglová byla jen drobná. Kotlík postavila na oheň. Přitom ztratila trpělivost, nebo ji aspoň na chvíli kamsi založila, protože voda byla nepříjemně studená, v tom kluzkém, čvachtavém stavu deště se sněhem, kdy jako by pronikala každou látkou, železné kroužky dřeváků nevyjímaje, a chytila paní Peerybinglovou za prsty u nohou, ba ostříkala jí i nohy. A když jsme na své nohy trochu pyšní (a to právem) a zvlášť si potrpíme na úhledné punčochy, neseme to v takové chvíli těžce.

Kromě toho byl kotlík protivný a tvrdohlavý. Nedal se usadit na horní příčku roštu a ani slyšet nechtěl o tom, že by se laskavě přizpůsobil hroudám uhlí. Ne a ne, musel se naklánět dopředu jako opilec a slintat na krb, hotový hlupák, a ne kotlík. Byl hašteřivý a mrzutě syčel a prskal do ohně. A abych to shrnul: poklička se vzpírala prstům paní Peerybinglové, nejprve se převrátila vzhůru nohama a potom s vynalézavou zatvrzelostí hodnou lepší věci zapadla bokem dovnitř, až na samé dno kotlíku. Ani trup potopené lodi Royal George nekladl při vytahování z vody ani z poloviny tak obludný odpor, jaký paní Peerybinglové kladla poklička toho kotlíku, než ji zase vylovila.

I tehdy ještě vypadal dost nevrle a zatvrzele. Ucho držel vzdorovitě vztyčené a hubičku drze a posměšně vystrkoval na paní Peerybinglovou, jako by říkal: „Nebudu vřít. Nic mě k tomu nedonutí!“

Ale paní Peerybinglová, které se už vrátila dobrá nálada, si otřepala buclaté ručky jednu o druhou a se smíchem si sedla před kotlík. Veselý plamen zatím vyšlehoval a opadal, blýskal se a třpytil na malém sekáči na vršku holandských hodin, až byste si byli pomysleli, že sekáč stojí před maurským palácem jako přikovaný a nehýbe se nic, jen plamen.

Sekáč se však hýbal a měl své křeče, dvě za sekundu, přesně a pravidelně. Jeho muka, když měly hodiny odbíjet, byla hrozná na pohled. A když se z padacích dvířek v paláci vyklonila kukačka a šestkrát zakukala, každé zakukání jím otřáslo jako přízračný hlas nebo jako něco drátěného, co ho škube za nohy.

Teprve když docela utichl prudký rozruch a vrčení mezi závažími a provázky pod ním, přišel ten vyděšený sekáč k sobě. A nelekl se bez příčiny, neboť tyto rachotící holé kostry hodin jsou ve své činnosti velmi znepokojivé a velmi se divím, jak si mohla jakákoli skupina lidí, a zvláště Holanďané, umínit, že je vymyslí. Podle rozšířeného mínění si Holanďané potrpí na široké obaly a hojnost oděvu pro svou dolní polovinu. Mohli by tedy snad vědět, že nemají nechávat své hodiny tak vyhublé a nechráněné.

Tehdy to bylo, všimněte si, kdy se kotlík pustil do večerní zábavy. Tehdy to bylo, kdy kotlík, čím dál měkčí a melodičtější, začal v hrdle nezadržitelně bublat a dopřával si krátké zpěvné výtrysky, které hned v zárodku dusil, jako by se ještě docela nerozhodl, zda bude dobrou společností. Tehdy to bylo, kdy po dvou třech takových marných pokusech potlačit své družné city odhodil všechnu mrzutost, všechnu zdrženlivost a propukl v takový proud útulné a rozjařené písně, o jakém neměl ještě ani ten nejsentimentálnější slavík nejmenší tušení.

A jak zřetelně! Pánbůh vás zachovej, rozuměli byste mu jako knize, a snad lépe než některým knihám, které bychom vy a já dokázali vyjmenovat. Jeho teplý dech se valil v lehkém obláčku, který vesele a půvabně vystoupil kousek vzhůru a pak se vznášel v koutě u krbu jako jeho vlastní domácí nebe. A kotlík si prozpěvoval s takovou čilou silou veselosti, že jeho železné tělo na ohni bzučelo a chvělo se. A i samotná poklička, ta nedávno vzbouřená poklička (takový je vliv zářivého příkladu), předvedla jakýsi skočný tanec a řinčela jako hluchoněmý mladý činel, který nikdy nepoznal, k čemu má bratra dvojče.

Že tato píseň kotlíku byla pozváním a přivítáním pro někoho venku, pro někoho, kdo právě v té chvíli přicházel k útulnému malému domovu a praskajícímu ohni, o tom není nejmenších pochyb. Paní Peerybinglová to dobře věděla, když tak zadumaně seděla před krbem. Je černá noc, zpíval kotlík, a u cesty leží listí shnilé, pošlapané, nahoře je samá mlha a tma a dole bláto rozbředlé, a v celém smutném, kalném vzduchu je jen jedna úleva, a nevím, jestli je to vůbec úleva, vždyť je to jen záře krvavá, temně a hněvivě purpurová, kde slunce s větrem ve svorné shodě vypálily mrakům cejch za vinu na takové nepohodě, a celý širý kraj je jen dlouhý, mdlý a černý pás, na rozcestníku je jinovatka a na cestě taje mráz, a led není voda a voda nemůže téct, a neřekli byste, že je taková, jaká má být, byť jen jediná věc, ale on jde, jde, jde!