Zvony novoroční
Charles Dickens
První čtvrť
Není mnoho lidí (a protože je žádoucí, aby si vypravěč příběhu a jeho čtenář co nejdříve vytvořili vzájemné porozumění, prosím, aby se vzalo na vědomí, že tuto poznámku neomezuji ani na mladé lidi, ani na malé lidi, ale rozšiřuji ji na lidi všech stavů: malé i velké, mladé i staré, na ty, kdo ještě rostou nahoru, i na ty, kdo už zase rostou dolů), není tedy, pravím, mnoho lidí, kteří by měli chuť spát v kostele. Nemyslím během kázání za teplého počasí (tehdy se to opravdu jednou či dvakrát stalo), ale v noci a o samotě. Velmi mnozí, já vím, budou nad tímto tvrzením za bílého, smělého Dne náramně užaslí. Jenže ono platí pro Noc. Je třeba se o něm přít v noci a já se zavazuji úspěšně je obhájit kteroukoli větrnou zimní noc, určenou k tomu účelu, proti kterémukoli protivníkovi vybranému z řad ostatních, který se se mnou setká tváří v tvář na starém hřbitově před dveřmi starého kostela a předem mě zplnomocní, abych ho tam, bude-li to k jeho uspokojení zapotřebí, zamkl až do rána.
Noční vítr má totiž ponurý zvyk obcházet takovou budovu dokola a cestou sténat, zkoušet neviditelnou rukou okna a dveře a hledat nějakou škvíru, kterou by vnikl dovnitř. A když už se dostane dovnitř, kvílí a skučí, aby se mohl dostat zase ven, jako ten, kdo nenašel, co hledal, ať je to cokoli. A nestačí mu kráčet loděmi kostela, klouzat se kolem pilířů a zkoušet hluboké varhany, vznese se až ke stropu a snaží se roztrhnout krokve, pak se zoufale zřítí dolů na kameny a s mumláním odejde do krypt. Zakrátko se plíživě vrátí, plazí se podél zdí a jako by šeptem četl nápisy zasvěcené mrtvým. U některých propukne v pronikavý zvuk, jako by se smál, u jiných sténá a pláče, jako by naříkal. I přízračně zní, když se zdrží u oltáře a jako by si tam po svém divoce prozpěvoval o spáchané křivdě a vraždě a o falešných bozích, jimž se lidé klaněli navzdory Deskám zákona, tak krásným a hladkým na pohled, a přitom tak popraskaným a rozbitým. Brr! Nebesa nás chraňte, jak tu útulně sedíme kolem ohně! Strašný hlas má ten vítr o půlnoci, když zpívá v kostele!
Ale vysoko nahoře ve věži! Tam ten mrzký nápor burácí a píská! Vysoko nahoře ve věži, kde může volně přicházet a odcházet nejedním vzdušným obloukem a střílnou, kroutit se a ovíjet kolem závratného schodiště, roztáčet sténajícího větrného kohouta a lomcovat celou věží, až se třese a chvěje! Vysoko nahoře ve věži, kde je zvonice, kde železná zábradlí rozežírá rez, kde plechy olova a mědi, scvrklé střídáním počasí, praskají a zvedají se pod nezvyklým krokem, kde ptáci cpou ošuntělá hnízda do koutů starých dubových trámů a nosníků, kde prach stárne a šedne a kde se strakatí pavouci, líní a vykrmení dlouhým bezpečím, nečinně houpají sem a tam ve chvění zvonů a nikdy nepustí své vzdušné zámky upředené z vláken, ani se v náhlém poplachu nešplhají nahoru jako námořníci, ani nepadnou na zem, aby dvacítkou svižných nohou zachraňovali jediný život! Vysoko nahoře ve věži starého kostela, vysoko nad světlem a šumem města a hluboko pod letícími mraky, které ho zastiňují, je v noci divé a ponuré místo. A vysoko nahoře ve věži starého kostela přebývaly Zvony, o kterých vyprávím.
Byly to staré Zvony, věřte mi. Před staletími tyto Zvony pokřtili biskupové, a to před tolika staletími, že matrika jejich křtu se ztratila dávno, dávno před pamětí lidí a nikdo neznal jejich jména. Měly tyto Zvony své křestní otce a křestní matky (já sám bych, mimochodem, raději vzal na sebe odpovědnost být kmotrem zvonu než nějakého uličníka) a nepochybně i své stříbrné křestní pohárky. Jenže Čas pokosil jejich kmotry a Jindřich VIII. dal roztavit jejich pohárky, a tak teď visely v kostelní věži bez jmen a bez pohárků.
Ne však bez řeči. Ani zdaleka. Měly jasné, mocné, svěží, zvučné hlasy, tyto Zvony, a vítr je nesl široko daleko. Navíc to byly Zvony příliš houževnaté na to, aby závisely na vůli větru. Když ho posedl nevlídný rozmar, udatně s ním bojovaly a po královsku vlévaly své veselé tóny do naslouchajícího ucha. A protože chtěly, aby je v bouřlivých nocích slyšela nějaká ubohá matka, která bdí u nemocného dítěte, nebo osamělá žena, jejíž muž je na moři, vědělo se o nich, že občas porazily i hučícího severozápadníka, ano, porazily ho „na hlavu“, jak říkával Toby Veck. Neboť ačkoli mu lidé rádi říkali Trotty Veck*, jmenoval se Toby a nikdo by z toho nemohl udělat nic jiného (kromě Tobiase) bez zvláštního zákona parlamentu, vždyť ho za jeho časů pokřtili stejně zákonně jako Zvony za jejich časů, i když ne s takovou slávou a veřejným veselím.
Co se mě týče, hlásím se k víře Tobyho Vecka, neboť jsem si jist, že měl dost příležitostí utvořit si správný názor. A cokoli řekl Toby Veck, to říkám i já. A stojím při Tobym Veckovi, ačkoli on celý den stál (a byla to únavná práce) hned před kostelními dveřmi. Byl totiž nosič, tento Toby Veck, a čekal tam na práci.
A v zimě to bylo průvanové, husí kůží naježené, modronosé, rudooké, prsty na kámen mrazící, zuby drkotající místo k čekání, jak Toby Veck dobře věděl. Vítr, zvláště ten východní, se přihnal zpoza rohu, jako by se vyřítil schválně, rovnou z konce světa, jen aby se mohl opřít do Tobyho. A nejednou se zdálo, že na něj narazil dřív, než čekal, protože když vyskočil zpoza rohu a minul Tobyho, náhle se otočil zpátky, jako by zvolal: „Vždyť tady je!“ Tehdy mu bez okolků přehodil malou bílou zástěru přes hlavu jako šaty nezbednému chlapci, jeho chatrná hůlka sebou v ruce marně škubala a zmítala, nohy se mu strašně roztřásly a samotného Tobyho, celého nakloněného na stranu, obráceného hned tím, hned oním směrem, vítr tak tloukl, šlehal, cuchal, trápil, strkal a zvedal ze země, že když ho neodnesl celého do vzduchu, jak se to někdy stává celé kolonii žab, šneků či jiných velmi přenosných tvorů, a nesnesl ho jako déšť (k velikému úžasu domorodců) v nějakém cizím koutě světa, kde nosiče neznají, byl to stav věcí jen o stupeň vzdálený od opravdového zázraku.