Legendy o Kristu

Selma Lagerlöf

Svatá noc

Když mi bylo pět let, postihl mě tak velký žal! Ani nevím, jestli jsem od té doby zažila větší.

Tehdy mi zemřela babička. Až do té doby sedávala každý den na rohové pohovce ve svém pokoji a vyprávěla příběhy.

Pamatuji si, že babička vyprávěla příběh za příběhem od rána do večera a že my děti jsme sedávaly u ní docela tiše a poslouchaly. To byl nádherný život! Žádné jiné děti neměly tak šťastné časy jako my.

Na babičku si vzpomínám jen málo. Pamatuji si, že měla velmi krásné sněhobílé vlasy, při chůzi se hrbila a pořád seděla a pletla punčochu.

A dokonce si pamatuji, že když dovyprávěla příběh, kladla mi ruku na hlavu a říkávala: „To všechno je pravda, taková pravda, jako že já vidím tebe a ty vidíš mě.“

Pamatuji si také, že uměla zpívat písně, ale to nedělávala každý den. Jedna z těch písní byla o rytíři a mořském trollovi a měla tento refrén: „Studeně, studeně na moři duje.“

Pak si pamatuji krátkou modlitbu, kterou mě naučila, a jednu sloku nábožné písně.

Ze všech příběhů, které mi vyprávěla, mi zůstala jen matná a neúplná vzpomínka. Jen na jeden si pamatuji tak dobře, že bych ho dokázala zopakovat. Je to krátký příběh o Ježíšově narození.

Inu, to je skoro všechno, co si o babičce dokážu vybavit, kromě jedné věci, na kterou si pamatuji nejlépe: na tu velkou samotu, když už tu nebyla.

Pamatuji si na to ráno, kdy rohová pohovka stála prázdná a kdy se nedalo pochopit, jak dny vůbec někdy skončí. Na to si pamatuji. Na to nikdy nezapomenu!

A vzpomínám si, že nás, děti, přivedli políbit ruku mrtvé a že jsme se bály. Ale pak nám někdo řekl, že je to naposledy, kdy můžeme babičce poděkovat za všechnu radost, kterou nám dala.

A pamatuji si, jak příběhy a písně odvezli z domu, zavřené v dlouhé černé rakvi, a jak se už nikdy nevrátily.

Pamatuji si, že z našeho života něco zmizelo. Bylo to, jako by se zavřely dveře do celého krásného, začarovaného světa, kam jsme předtím mohly volně vcházet a vycházet. A teď už nebyl nikdo, kdo by ty dveře uměl otevřít.

A pamatuji si, že jsme se my děti pomalu naučily hrát si s panenkami a hračkami a žít jako jiné děti. A pak se zdálo, jako by nám babička už nechyběla a jako bychom si na ni už ani nepamatovaly.

Ale ještě dnes, po čtyřiceti letech, když tu sedím a shromažďuji legendy o Kristu, které jsem slyšela tam na Východě, probouzí se ve mně malá legenda o Ježíšově narození, jak ji vyprávěla babička. A cítím nutkání vyprávět ji ještě jednou a zařadit i ji do své sbírky.

Byl Boží hod vánoční a všichni kromě babičky a mě odjeli do kostela. Myslím, že jsme byly v domě úplně samy. Nesměly jsme jet s nimi, protože jedna z nás byla příliš stará a druhá příliš malá. A obě jsme byly smutné, že nás nevzali na ranní bohoslužbu, abychom slyšely zpěv a viděly vánoční svíce.

Ale jak jsme tak seděly v samotě, začala babička vyprávět.

„Byl jednou jeden muž,“ řekla, „který vyšel do temné noci vypůjčit si žhavé uhlíky, aby rozdělal oheň. Chodil od chatrče k chatrči a klepal. ‚Milí přátelé, pomozte mi!‘ říkal. ‚Mé ženě se právě narodilo dítě a musím rozdělat oheň, abych zahřál ji i to maličké.‘

„Ale byla hluboká noc a všichni lidé spali. Nikdo se neozval.

„Muž šel a šel. Nakonec zdálky zahlédl záři ohně. Vydal se tím směrem a viděl, že oheň hoří pod širým nebem. Kolem ohně spalo mnoho ovcí a starý pastýř seděl a hlídal stádo.

„Když muž, který si chtěl vypůjčit oheň, přišel k ovcím, zpozoroval, že pastýři u nohou spí tři velcí psi. Když se muž přiblížil, všichni tři se probudili a otevřeli velké tlamy, jako by chtěli zaštěkat, ale nebylo slyšet ani hlásek. Muž si všiml, že se jim na hřbetech zježila srst a ostré bílé zuby se jim blýskaly ve světle ohně. Vrhli se k němu. Cítil, jak mu jeden chňapl po noze, druhý po ruce a třetí se mu zavěsil na hrdlo. Ale čelisti a zuby je nechtěly poslouchat a muži se nestalo ani to nejmenší.

„Muž chtěl jít dál, aby dostal, co potřeboval. Ale ovce ležely hřbet vedle hřbetu a tak těsně jedna u druhé, že nemohl projít. Tu muž vystoupil na jejich hřbety a přešel po nich až k ohni. A ani jedno zvíře se neprobudilo ani nepohnulo.“

Až potud mohla babička vyprávět bez přerušení. Ale tu jsem to už nevydržela a skočila jsem jí do řeči. „Proč to neudělali, babičko?“ zeptala jsem se.

„To se hned dozvíš,“ řekla babička a vyprávěla dál.

„Když byl muž skoro u ohně, pastýř zvedl oči. Byl to mrzutý stařec, k lidem nevlídný a drsný. A když zpozoroval, že přichází cizí muž, popadl dlouhou hůl s hrotem, kterou míval vždycky v ruce, když pásl stádo, a hodil ji po něm. Hůl letěla přímo na muže, ale dřív než ho zasáhla, uhnula stranou, prosvištěla kolem něj a odletěla daleko na louku.“

Když se babička dostala až sem, znovu jsem ji přerušila. „Babičko, proč hůl tomu muži neublížila?“ Babička se neobtěžovala odpovědět a vyprávěla dál.

„Muž přišel k pastýři a řekl mu: ‚Dobrý člověče, pomoz mi a půjč mi trochu ohně! Mé ženě se právě narodilo dítě a musím rozdělat oheň, abych zahřál ji i to maličké.‘

„Pastýř by byl nejraději řekl ne. Ale když uvážil, že psi muži nemohli ublížit, že ovce před ním neutekly a že ho hůl nechtěla zasáhnout, trochu se polekal a neodvážil se mu odepřít, oč žádal.

„‚Ber si, kolik potřebuješ!‘ řekl muži.

„Ale oheň už skoro dohořel. Nezbyla žádná polena ani větve, jen velká hromada žhavých uhlíků. A cizinec neměl ani rýč, ani lopatu, na které by ty rozžhavené uhlíky odnesl.

„Když to pastýř viděl, znovu řekl: ‚Ber si, kolik potřebuješ!‘ A měl radost, že si muž uhlíky nebude moci odnést.