Jáma a kyvadlo

Neví, kde je. Ví jen, že rozsudek už padl.

Vězeň inkvizice se probere v naprosté tmě toledského žaláře. Nikdo ho nemučí, nikdo na něj nepromluví — musí sám zjistit, co na něj chystají. Utrhne si kus oděvu, aby si označil místo u zdi, a začne si žalář vyměřovat kroky.

První past se ohlásí na poslední chvíli. Zakopne a padne — brada mu spočine na podlaze, ale rty a čelo se nedotýkají ničeho. Uprostřed cely zeje okrouhlá studna. O krok dál a svět by ho víckrát nespatřil.

Když se probere podruhé, leží přivázaný na zádech. Na stropě je namalovaný Čas, který místo kosy drží kyvadlo — jenže to kyvadlo se hýbe. Na jeho konci se houpe půlměsíc z lesklé oceli, ostrý jako břitva, přesně nad jeho srdcem. Klesá tak pomalu, že má dost času spočítat si, kolik hodin mu zbývá. A pak mu z hlubin studny přijdou na pomoc právě ta stvoření, která ho do té chvíle děsila nejvíc.

Jáma a kyvadlo je povídka bez ducha, bez dvojníka a bez špetky nadpřirozena. Edgar Allan Poe tu staví hrůzu jen ze tmy, geometrie a času — nic se nevysvětluje, všechno je třeba nahmatat. Proto se dodnes čte jako předloha každé scény, v níž se hrdinovi zmenšuje prostor.

Klasika z roku 1842. Krátké čtení, při kterém se přistihnete, že dýcháte mělce.